Kterak jsem se prolistoval Českem

Bude to dobrý, uvidíte, já dělám Listování už patnáct let, slibuje mi Lukáš Hejlík, načež si potykáme, ale do posledního října se nic neděje, což mi připadá zvláštní – můžu si jen představovat, co mě v listopadu asi tak čeká.

Viděl bych to na tři křesílka a starožitné lampičky, pod nimiž budeme deklamovat úryvky z mé knihy o cestě autostopem kolem světa, což je program, na který bych nešel ani v případě, že by mi za to pořadatel nabízel pětistovku.

„Zítra začíná turné, takže zkouška!“ zahlásí konečně Lukáš – sejdeme se v hospodě a on přináší tři mé knihy, v nichž je vždy prvních třicet stran přelepeno scénářem. Nad pivem si ho přečteme: a budiž.

Z knihy zbylo pět procent, ale logiku ten příběh dává. Pár scének přibylo, nebo se u Lukáše v počítači proměnily. Opravdu si nepamatuju, že by mi nějaký řidič ukazoval místa, kde stávaly gulagy, a přitom říkal: „Gulag… Gulag… Sněgulag!“ Ale mně je to fakt jedno, hlavně, ať na nás někdo přijde a koupí pár knížek, to bude stačit.

Kutná Hora

Čeká nás první ze čtyřiceti představení. „Čtyřicet není málo,“ konverzuju cestou a Lukáš praví: „Já dělám taky spoustu dopoledních hraní pro školy, takže mám těch špílů v listopadu osmdesát devět.“