Lasica: Můj Orient Express už nenávratně ujel

Milan Lasica si obvykle nestěžuje, a tak mě překvapila vůbec první věta, kterou ve svém bratislavském bytě pronesl. „Jak se máte?“ spustil jsem a on trochu unaveně řekl: „Nijak zvlášť dobře.“ Když jsem zpozorněl, šestasedmdesátiletý Lasica dodal, že je po operaci srdce a má potíže s tlakem. „Ale dá se to zvládnout,“ nasadil pak milý výraz, na který jsme zvyklí.

Co jste dělal včera večer?

Měl jsem koncert v Brně. Bylo plno, přišlo sto padesát vstřícných lidí, a myslím, že se to podařilo.

Je pro vás muzika důležitá?

Vlastně ji mám ze všeho nejraději. Odjakživa jsem zpíval v divadelních představeních, a když teď vystupuju s orchestrem, cítím se dobře. Nezlobil bych se, kdybych už dělal jenom tohle.

V čem je to kouzlo?

Už samotný zvuk orchestru je povzbuzující, a když hrajeme staré písně z třicátých nebo čtyřicátých let, vždycky si vzpomenu na filmy Woodyho Allena, které mám rád. Celé mě to pozitivně nabíjí.

Na co ještě při zpívání vzpomínáte?

Na dětství. Ve čtyřicátých letech jsme doma měli gramofon, na kterém jsme si přehrávali populární písničky ze šelakových desek. Položilo se jich tam deset, a když spodní dohrála, vrchní automaticky spadla dolů, úžasné… Jako chlapec jsem takhle poslouchal třeba i tango Skôr než odídeš, které dnes hrajeme na jevištích.

Kdo ho zpíval původně?