Ježíšku drahý, smaž mi jednu čárku!

Sestra Angelika se usměje a ukáže na pár starých kronik, které leží hned vedle krabice: „Tady se podobných příběhů dočteš! My boromejky jsme v českých zemích sto osmdesát let a dnes si nás lidé nejvíc spojují se zdravotnictvím, ale nebylo tomu tak vždy. Hlavním důvodem, proč jsme do Čech přišly, byla služba u slepců v právě zakládaném Klárově ústavu, což je oblast speciálně-pedagogická. Jak víš, i já se věnuju speciální pedagogice, pomáhám problematickým klukům. A konkrétně v téhle krabici jsem našla spoustu informací o tom, kterak mé sestry od konce devatenáctého století do roku 1948 působily u takzvaně delikventních dívek. Vždyť čti!“

Namátkou otevřu kroniku a dostávám se skoro o sto roků zpátky, do ústavu v Kostomlatech na severu Čech.

„Boženka Linhartová byla prazvláštním individuem,“ čtu vzorný rukopis prvorepublikové boromejky: „Nikdy nevyzradila, kde se naučila svým zajímavým kouskům. Několikrát se věšela, ale nikdy neoběsila. Přehodila si provázek tak obratně a opatrně, že se nemohla uškrtit… Kdysi měla Linhartová samovazbu, byla v ‚černém‘. Ráno jí nesla ‚chodbařka‘ snídani, a když dozorce odemkl samovazbu, Linhartka byla ta tam. Tato dobře věděla z častých zkušeností, že zámek je chatrný. Lžicí odstrčila závorku a hle! Půda byla náhodou otevřena, a tak se z ‚černého‘ šťastně dostala na střechu ke komínu… Nastalo usilovné hledání Linhartky. Hledali jsme na dvoře, marně! Bylo tedy ohlášeno v kanceláři, že Linhartová utekla. Mezi hledajícími byla milá sestra představená, kterou měla Linhartová velmi ráda. Volala: ‚Boženko, kde jsi?‘ Boženka neodolala laskavému volání milované představené a ozvala se z vyšších sfér: ‚Matinko, kuku!‘ A udivené oči usilovně hledajících uzřely Boženku na střeše za komínem…“

Oddychnu si a poprosím: „Vyprávěj dál.“

Sestry ze včelína

„Ráda,“ přikývne Angelika, „pro mě je pročítání těchhle archivů něco jako prohlížení památek po prababičkách. Z rukopisů a fotografií přede mnou vyvstává živý obraz radostí, starostí i námah. Podívej třeba na tohle,“ zabodne do jednoho ze zažloutlých papírů prst a já čtu odstavec o školním roce 1934/35: