Já nechcu byt známý

Z e-mailové korespondence: Milý Evžene, v říjnu prý vyjde třetí díl vaší knihy o Aristokratce. Nenazrál tedy čas na rozhovor?

Zdravím z Milotic – na zámku jste vítán, velice rád si s vama povykládám. Je ale skutečně nezbytně nutné, aby to bylo v novinách?

Inu, udělal byste radost mně, nakladateli a fanouškům.

Pokud to udělá radost vám, nakladateli a ještě někomu dalšímu, tak budiž… Abyste tomu správně rozuměl: já nechcu byt známý.

Vím. A to jsem vám zatím neřekl, že bude potřeba i fotit. Vlastně ani nechci slyšet, co si o tom myslíte.

No právě – ty fotky! Dám si prozac, ořechovku a snad to vydržím…

Příjezd do Milotic

Tak jsme tady. Sice s hodinovým zpožděním, za které se omlouváme, ale…

… jenom s hodinovým? Divím se, že jste tak dalekou cestu z Prahy vůbec vážili. Já tam k vám nedávno taky musel a výlet to byl šílený, dodnes jsem se nevzpamatoval. Od sochy svatého Václava po Pražský hrad jsme s manželkou neslyšeli češtinu, jak se tam dá žít? A v Chrámu svatého Víta nám pán u turniketů říká: „Češi? To není možný, jste tu dnes první!“ – byly dvě hodiny odpoledne! Navíc ve výkladu každého druhého kšeftu mají akvárium a nad ním sedí ženská, která si nechává ožírat nohy rybkama. To se už všichni zbláznili? Pro mě to nebyl výlet, ale kárný tábor.

Nepustíme se do rozhovoru?

Já bych vůbec nechtěl, aby to bylo. Nejdřív ochutnejte tady buchétku, máte si na ni prý dát šlehačku.

Je skvělá, díky. Na tom rozhovoru bude krásné, že vyjde přesně na vaše padesátiny.