Jednovaječná baletčata se loučí

Se svými kmenovými divadly (ve kterých byli pochopitelně prvními sólisty) se rozloučili už před rokem – Otto s tím v Hamburku, Jiří s drážďanským.

Právě v Drážďanech se ale letos v srpnu sešli, aby tu nazkoušeli poslední společné představení jménem Orfeus: „Chtěli jsme si ještě jednou zatancovat v Česku a na Slovensku,“ vysvětlují po čtyřhodinové zkoušce, „protože ono se nedá nic dělat; tam je náš domov.“

Což říkají navzdory faktu, že se v Československu nenarodili a v posledním čtvrt století ho navštěvovali zřídka.

Loučení s cirkusem

Sedíme v prázdném divadle na kraji Drážďan a slovo „loučení“ se nám do rozhovoru každou chvíli vrací.

„Jo,“ říká o pár minut starší bratr Otto, „my se loučíme pořád. Začalo to v době, kdy rodiče odjížděli na cirkusové štace bez nás, třeba na čtyři měsíce do Japonska, a nám z toho bývalo smutno. Mně asi víc než tady Jirkovi, protože jsem byl na tátu s mámou fixovanější. Bylo nám nějakých čtrnáct, pořád ještě komunismus, takže volat pravidelně do Japonska možné nebylo, a my měli vždycky takovou radost, když přišel balíček! Dodnes vzpomínám, jak nám máma poslala taková letadýlka, která se dala složit a potom lítala…“