Jindřich Štreit: Ucítím šílené pnutí. A fotím

Patří mezi nejslavnější fotografy české, pro což brzy dostaneme důkaz. Setkáváme se totiž na pražském hlavním nádraží a usedáme na lavičku v parku.

Jistě, už to tu není hnusné a nebezpečné jako před deseti lety, ale přeci jen, houfy individuí se kolem potácejí dodnes. „Vy se během rozhovoru pro jistotu dívejte na moji tašku,“ jistíme se, „já budu sledovat tu vaši, jo?“

Jsou tu bezdomovci, alkoholici, narkomani, a občas se někdo zeptá, nemáme-li pětku nebo dvě. Pak ale přijde krišňák, jestli prý od něj, „hare hare“, nechceme koupit jakousi svatou knížku, a zarazí se po dvou slovech: „Vy jste přece Štreit! Jindřich Štreit, fotograf ze Sovince!“

Jindřich se zasměje, podle mě potěšeně, přikývne a tři další minuty si s krišňákem povídá o tom, ve které z vegetariánských restaurací Góvinda jsou aktuálně nejlepší kuchaři – rozloučí se s tím, že to nejspíš bude olomoucká.

Pozoruju je. Jindřich Štreit si celou dobu nevědomky hraje s jakýmsi velkým, pohyblivým tučňákem, nebo co to je, který mu visí na prsou. Všímá si mého pohledu: „Tohle mi vyrobil z dva tisíce let starého dřeva kamarád Jan Naš, sochař právě z Olomouce. Někdo to považuje za kříž, někdo v tom vidí ptáka a pro mě je to hračka; chlapi si rádi hrají. Nejsem přímo pověrčivý, ale nikam bez toho nejdu. Když jsem fotil na Sibiři, tak mě tamní lidé považovali za šamana, musel jsem jim předpovídat budoucnost…“