Kdy jste pil nejlepší lahev vína?

Na anketní otázku odpovídají filmový režisér, benediktinský mnich, básník a obchodnice s vínem.

---

Vlašský ryzlink z Mikrosu

Chuť vína je spojena s lidmi, krajinou a jídlem; je tedy těžké mluvit bez souvislostí. Mimo jiné proto, že co nám před dvaceti lety připadalo jako nepřekonatelná lahůdka (Tarapaca Gran Reserva), je dnes ke koupi ve večerce. Asi nejlepší víno jsem pil na degustacích v našem vinném klubu Bokovka s přáteli Bejšovcem, Najbrtem, Stanem, Divišem, Ondříčkem, Markuzzim, Kronďákem, Karpíškem, Svobodou… Nebo na výletě do Burgundska, Piemontu, Toskánska – byli u toho přátelé a humor. Často si vzpomenu třeba na Vlašský ryzlink z Mikrosu, trati Goldhamer, ročník 2004.

---

Spojení Dionýsa s Apollonem

Nejvíc mi víno chutnalo pokaždé, když jsem se vracel navečer po celodenní práci z rozpálené vinice. Nemůžu mluvit o konkrétní lahvi či ročníku. A nelze popsat tu chvíli, kdy rozpálené tělo i duši prosvětlenou panonským světlem oblažil mohutný lok loňského, vibrujícího bílého vína nataženého koštýřem z akátového sudu. To víno o teplotě studniční vody se vyneslo ven před preshauz, aby v něm došlo ke spojení podzemního Dionýsa se slunečním Apollonem, a pak se pilo s takovou chutí a potěšením, že se z té krásné únavy a živého vína rodil pocit opravdového štěstí.

---

V klášterech

V řeholi svatého Benedikta z 6. století čteme, že „víno se pro mnichy vůbec nehodí… ale protože za našich časů o tom nelze mnichy přesvědčit, shodněme se na tom, že nebudeme pít do sytosti…“ Snad proto jsem se s nejlepšími lahvemi vína setkal v našich klášterech – jen je těžko určit, která byla nejlepší… Každopádně právě v klášteře jsem se taky naučil důležité moudrosti. Jistý mnich navštívil spolubratra a zeptal se: „Otče, máš ještě totéž víno, které jsi mi nabízel posledně?“ – „Ano, bratře, stále totéž.“ – „Můžeš mi tedy dát sklenici vody?“

​​​​​​​

---

Apelace Rully

Před pár lety v létě jsem byla s přáteli v oblíbeném Burgundsku, odkud pochází můj manžel (takže tam s rodinou jezdíváme dvakrát ročně, díky čemuž už dvacet let ochutnávám tamní produkci, což mě ostatně přivedlo k myšlence, abych pokračovala i doma – chtěla jsem manželovi dodat v podobě vína trochu té jeho Francie do Čech). A v jedné obyčejné restauraci s terasou přímo u vinic jsem ochutnala bílé víno apelace Rully, na které nemůžu zapomenout, protože o téhle chardonce se nedalo říct nic jiného než: chuťově dokonalá.