Trump(eta) proti puritánům

Já jen chci, aby tohle odpoledne nikdy neskončilo, aby Laco dál vyprávěl, protože s ním se náhle ocitnete v Postřižinách. Laco není jenom skvělý trumpetista, je to i prototyp pábitele; nerozlišuje vyprávění historek od koncertů, všechno musí mít šmrnc a vtip, slova jsou jak píseň, historka svatá, nuda znamená smrt.

Během povídání sní pecen chleba, půl kila domácí slaniny („Takovou dobrotu jsi nežral, tohle je v obchodech zakázáno prodávat, protože to není chemický…“) a čtyři palice česneku, samozřejmě českého: „To mi vysvětli,“ tyká, protože on tyká všem, „jak Číňan dokáže vyrobit věci, který nevoněj a nechutnaj: jak to, že jejich česnek, na rozdíl od tohohle, nepálí?“

Když vidí, že tři vteřiny tápu, mávne rukou a vytáhne další příhodu – možná ho napadla v souvislosti s jídlem, neptejte se, já skutečně nevím: „Ještě za komunistů jsem hrával s Tanečním orchestrem československého rozhlasu ve velký Lucerně, kde jsme se my, celý bigband, střídali na pódiu s Jiřinou Bohdalovou, která vždycky předvedla vtipnou scénku a my pak něco zahráli. Kdosi přinesl pět flašek vína, dva kartony cigaret a zákusky – dali to pěkně na stůl, jakože občerstvení pro kapelu, my odehráli skladbu, vrátili se, ale už to tam nebylo. Říkáme, Jiřino, nic ve zlým, ale kam se to podělo? A ona: Jak to můžu vědět, prosím vás, tady je průchoďák, chodí tu kdekdo, i vojáci… Pak musela znovu na scénu a saxofonista Dědek Krýsl jí otevřel kabelku, kde to měla pěkně srovnaný. Víno se vychlastalo, cigarety vyhulily, a protože to bylo v zimě a Jiřina tam měla kozačky, tak jsme jí zákusky narvali do těch bot, víš? Když se obouvala, začala řvát: Vy dobytkové za***ní, co jste mi to udělali?! A Dědek Krýsl říká: My ne, to ti vojáci… Narazila na tvrdú žižkovskú školu, cibule jedna.“

Gondolánova potíž

Uprostřed historky zvoní telefon, za Laca ho zvedne kamarád. Ohlásí se: „Prosím, tady kancelář prezidenta Laca Décziho.“

Laca to nikterak nerozhodí, nedávno totiž opravdu oznámil kandidaturu pro rok 2018. O to, kdo vlastně volá, se nezajímá, ale našel téma pro další příběh: „Když jsem začínal někdy před šedesáti lety v Bratislavě, tak jsem hrával v devínské kavárně s houslistou Kulajem, to byl cikán, takový hovado.“ (Termín hovado nemusí nutně znamenat nadávku, v Lacově slovníku jde spíše o člověka nezapomenutelného.) „Jednou volá do Brna a říká: Tam Kulaj, kto tu? Tak mu povídám, poslouchej, ty kokot cikánský, ty jsi tam? Takže ty teď nejsi tu? To ale znamená, že když tě teďka kopnu do prdele, tak to nebudeš vůbec cítit!“