Tisíc mil na kole. Všechny bolesti Československa i ta má

Pravidla pochopím za chvíli: vyrazíš z nejzápadnějšího místa v Česku a po pěšinách přes hory a doly pojedeš na kole do nejvýchodnější obce slovenské. Je to tisíc mil, sotva sedmnáct set kilometrů a stezku ti ukáže navigace – jinak se o sebe laskavě postarej sám, rozumíme si?

Jsa podprůměrným cyklistou, dávám si skromný cíl. Beru si jen týden volna a chci dojet na hranici se Slovenskem. A kdyby to náhodou nešlo, tak určitě do poloviny; na značku pěti set mil, která je v Jeseníkách.

Pár znalců tohoto závodu se přeptá, jestli si moc nefandím, ale považuju je za zbytečné pesimisty: „Ať to počítám, jak chci, vychází mi, že stačí dát sto dvacet kilometrů denně a za týden v té půlce budu. To snad musím dát i pěšky ne?“

Znalci jenom krčí rameny: „Když myslíš…“

První potíže

Na kole jezdit umím. Občas vyrazíme se šestiletou dcerou podél Vltavy k zoo, jenže tam to máme po rovince a téměř není třeba přehazovat, zatímco teď, okamžitě za startem v nejzápadnějším českém městečku Hranice, je to do kopce. Šlape se ztěžka, a tak bych nejspíš přehodit měl, jenomže to provedu prudce a ozve se rána. Vůbec nerozumím tomu, co se děje, ale kdosi volá, že mi přehazovačka vletěla mezi dráty a že prý jich pár přervala, což by mi nevadilo, kdybych po chvíli nezjistil, že měly ty dráty jistou funkci, a když ji náhle neplní, z mého zadního kola se rázem stává osma – smutné.