Vedro, špína, komáři, prach. A šestou hodinu nic nejede...

Praha je asi nejlepší město na světě, ale k moři je to z ní daleko, například já se k němu dostal teprve po dvanácti a půl tisících kilometrech. Světové Tažení Opuchlého Poláčka se hlásí z Magadanu.

Už za pět minut budu litovat, že tuhle scénu někdo nenatočil na kameru. Jsem v díře jménem Artyk, v půli cesty mezi městy Jakutsk a Magadan, které od sebe dělí dva tisíce kilometrů divočiny.

Jinak než dírou se Artyk nazvat nedá – ostatně, dírami jsou všechny vesnice a městečka v této oblasti, dohromady jich je asi osm.

V polovině dvacátého století je vybudovali vězni ze zdejších gulagů a za Sovětského svazu se tu žilo sice těžce, ale jakžtakž civilizovaně, protože tu režim udržoval jesle, školky, lékaře nebo kolchozy.

Byla tu práce za lákavou mzdu, takže se na severovýchod Ruska, kde bývá za nekonečně dlouhé zimy běžně minus šedesát a za krátkého léta plus třicet pět stupňů, sjeli dobrodruzi z celé země.

Od devadesátých let se ovšem všechno rozpadá. Zůstali jenom zlatokopové, kteří obracejí zdejší řeky dnem vzhůru a doufají, že konečně najdou tříkilový valoun, anebo silničáři, kteří se pokoušejí udržovat zdejší nechvalně známou cestu alespoň trochu sjízdnou.