Vojtěch Kotek: režisér s cejchem Snowboarďáka

Ve dvanácti to vyslovil poprvé: „Jednou chci režírovat.“ Bylo mu šestnáct, když se stal hereckým idolem, on ale pořád opakoval: „Hlavně se chci stát režisérem.“ Hrál ve filmech i v divadle, točil reklamy, koncertoval s kapelou. Dnes je mu sedmadvacet, ve vlasech první šediny. „Tak hotovo,“ objednává si kávu. Rozhovor z listopadového Reportéra otevíráme u příležitosti štědrovečerní premiéry filmu Padesátka

Dostal jste ode mě esemesku, Vojto?

Jakou?

Že jsem se k tomu vašemu prvnímu celovečeráku, k Padesátce, dostal už před premiérou.

A co jste na ni říkal?

No to právě bylo v té zprávě!

Aha. Já ztratil mobil, takže jsem poslední tři dny v podstatě neexistoval. Měli jsme koncert, který vyvrcholil bujařejším večírkem, a já telefon zřejmě někde vytrousil, netuším. A už jsem trochu naštvanej, protože se mi to stává častěji.

Stál ten koncert za oslavu?

Ale jo, docela se povedl. My jsme s kapelou v nové situaci, protože sice hrajeme od puberty, ale já hned zpočátku ostatní kluky příšerně zabrzdil, což se teď snažíme napravovat.

Tomu nerozumím. Jak jste je zbrzdil?

Po Snowboarďácích jsem dostal strach, že někdo zneužije mojí začínající popularity − a že nás to zničí.

Že se stanete kapelou Vojty Kotka?