Daniel Špinar: Co z tebe, proboha, bude?
6. prosince 2015
foto Johana Pošová.
Slavila. Je pravda, že jsem se mezi adventisty setkával i s rodinami, které Vánoce odmítaly, ale my měli klasiku. Stromeček, rybu i dárky.
Hlavně díky svobodomyslné matce jsme doma měli uvolněný režim, ale to víte, že mi některé zákazy nedávaly smysl. V sobotu jsme se nesměli dívat na televizi. Nebo jsme nejedli vepřové − vzpomínám, jak jsem na prvním stupni dokolečka musel vysvětlovat, proč ve školní jídelně vracím maso. Na hotelovce jsme občas měli praxi o sobotách, což pro nás byl den, kdy se nepracuje, ale vlastně se nedělo nic dramatického.
Nikdy. Divadlo byla kratochvíle, na které není nic svatého. Ale zároveň jsme v rámci církve pořádali divadelní besídky, a tak jsem pořád něco hrál, někde zpíval nebo přednášel. Neboli ve chvíli, kdy jsem se hlásil na DAMU, jsem za sebou měl jako divák pouhá tři představení, ale zároveň jsem se v církvi začal profilovat jako ten, kterého baví strhnout kolektiv a něco nazkoušet.
Vůbec ne, my doma měli spíš církevní literaturu. I tohle jsem dohnal až na DAMU, kam jsem přišel jako hlupák a rozhodl se to napravit četbou jedné knihy denně. Do devatenácti jsem drtil Bibli a potom začal drtit Dostojevského.
Dětství jsem měl hezké. Líbilo se mi, že pořádáme ta naše představení, ačkoli byla vždycky jenom na náboženské téma, měl jsem v tom prostředí spoustu kamarádů. Ale samozřejmě, že od puberty jsem si kladl otázky, které mi nikdo nebyl schopný vysvětlit. Začala mi vadit dogmata, trochu jsem rebeloval. Vyvrcholilo to odchodem z církve.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.