Čtyřicátníci v extázi

Když se řekne The Ecstasy of Saint Theresa, čtyřicátníci vědí, o čem je řeč. O „Extázi“ – kapele Jana P. Muchowa, která kdysi okouzlila i Londýn. Mladší ročníky se možná ztrácejí, protože Extáze hraje stále méně a desku nevydala deset let, ale letos to snad napraví. Znovu začínají skládat a vystupovat – vedle Honzy taky zpívající herečka Kateřina Winterová.

Tak nám poslední dobou umřelo pár idolů…

KW: Jasně, David Bowie…

JPM: … umřel i Lemmy z Motörhead, ale to chcete vážně začínat rozhovor tímhle tématem?

Chci, i když trochu jinak. Vzpomenete si na umělce, jehož smrt vámi otřásla nejvíce?

JPM: Dost mě zasáhla smrt Petra Hapky, kterého jsem hodně respektoval. Vím, že to byl pán v letech a delší dobu nemocnej. Uvědomuju si, že zažil i rozdal spoustu radosti – a stejně mě to vykolejilo. Ale vůbec nejvýrazněji mě zasáhlo, když zemřel Filip Topol. To mě rozhodilo mnohem víc než Bowie nebo Lemmy.

Měl jste rád Topolovy Psí vojáky?

JPM: Upřímně řečeno, v devadesátých letech to moje nejoblíbenější kapela nebyla. Jako dvacetiletému začínajícímu muzikantovi, který se zajímal o anglickou nezávislou scénu, kde všechny kapely při hraní koukaly spíš do země, než aby na pódiu dělaly show, mi dokonce Filip Topol připadal lacině teatrální.

Mlátil do piana, až mu z prstů stříkala krev.

JPM: Pro mě to byl zbytečný exhibicionismus, ale dnes už vím, že je to jinak, že potíž byla ve mně, protože já jsem prostě stydlín. A ruku na srdce, nikoho nebaví koukat na stydlínský kapely, všichni chceme vidět baviče. Anebo lidi, kteří mají takové charizma, že nemusí dělat vlastně nic, ale ono je to silný – neboli Filip Topol se hodil pro pódium mnohem líp než já. Já mám naštěstí vedle sebe Katku, která se nestydí.