Není nutno, aby bylo přímo veselo
14. února 2016
Reportér 02/2016 · Číslo 18
Zvětšitfoto Johana Pošová.
Vyrážím na stáž do hospicu, za lidmi, kteří umírají. Některým zbývá pár dní, jiní odejdou za pár týdnů, několik šťastnějších tu bude měsíce, snad i rok, stát se to může, ale neuzdraví se nikdo. Očekávám hodně slzavé údolí, jenže ejhle…
Paní J. umírá. Zázrak nepomůže, odejde dnes v noci. Sestra Kateřina to pozná, v hospicu pracuje pět let. „Teď obejdu ostatní pokoje,“ šeptá, „ale vy s paní zůstaňte, a jestli vám to nevadí, chytněte ji za ruku.“
Trochu mi to vadí, ale přemůžu se. Snad. Za chviličku…
Nevím o paní skoro nic, zjistil jsem si jenom základ. Umírá na rakovinu, ještě jí nebylo sedmdesát. Má papírovou kůži, tvář bez vrásek. Když dýchá, hlasitě chrčí – jako když v časech mého dětství docházel sifon. Echrrr.
Podle všeho nevnímá nic, ale oči má otevřené a občas jako by mě fixovala – o tomhle se mi určitě bude zdát. Začnu jí brumendem zpívat ukolébavku, protože sluch prý odchází jako poslední ze všech smyslů: „Hó hó watanay…“
Paní cosi vykřikne neznámým jazykem – anebo se dusí. Tak jo, za ruku ji chytnu. Je to nejtěžší chvíle, kterou v Hospicu Dobrého Pastýře zažívám.
Tady je divoko!
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
