Není nutno, aby bylo přímo veselo

Paní J. umírá. Zázrak nepomůže, odejde dnes v noci. Sestra Kateřina to pozná, v hospicu pracuje pět let. „Teď obejdu ostatní pokoje,“ šeptá, „ale vy s paní zůstaňte, a jestli vám to nevadí, chytněte ji za ruku.“

Trochu mi to vadí, ale přemůžu se. Snad. Za chviličku…

Nevím o paní skoro nic, zjistil jsem si jenom základ. Umírá na rakovinu, ještě jí nebylo sedmdesát. Má papírovou kůži, tvář bez vrásek. Když dýchá, hlasitě chrčí – jako když v časech mého dětství docházel sifon. Echrrr.

Podle všeho nevnímá nic, ale oči má otevřené a občas jako by mě fixovala – o tomhle se mi určitě bude zdát. Začnu jí brumendem zpívat ukolébavku, protože sluch prý odchází jako poslední ze všech smyslů: „Hó hó watanay…“

Paní cosi vykřikne neznámým jazykem – anebo se dusí. Tak jo, za ruku ji chytnu. Je to nejtěžší chvíle, kterou v Hospicu Dobrého Pastýře zažívám.

Tady je divoko!