Skládám. A mozek je větší než lebka

Přichází unavený: „Musím si dát kafe.“ Hubený kluk, na čtyřicet let nevypadá. Poslední dobou odpovídá novinářům z celého světa, ale znovu se soustředí na každou odpověď. Občas zavře oči, aby lépe formuloval. Miroslav Srnka. Začátkem roku se mu povedl „hlubokej zářez“ – Bavorská státní opera uvedla jeho Jižní pól a ohlas je mimořádný, všechna představení vyprodaná. On ale na závěr rozhovoru řekne: „Snad jsem moc neplácal. Jestli jo, tak sorry.“

Máte rád nějaký sport?

Jenom ty individuální, což je asi typicky skladatelská odpověď. Kdybych na přelomu roku nechodil během šestitýdenního zkoušení v Mnichově pravidelně plavat, tak jsem to nepřežil… No a loni, když mi bylo čtyřicet, jsem začal běhat – koupil jsem boty a běžel jako Forrest Gump, dokud jsem si neodrovnal kotník.

Když běžíte, přemýšlíte o svých skladbách?

To dělám pravidelně při chůzi, při běhání něco poslouchám. Kamarád mi daroval joggingová sluchátka, a to neměl dělat, protože jsem si k běhu začal pouštět svoje oblíbené kousky, mimo jiné Slovanské tance v Harnoncourtově interpretaci, což mě div nestálo zdraví. Jak on pořád mění tempo, tak já ho měnil taky. Rychle jsem se rozběhl, pak zase skoro zastavil… Bezpečnější je poslouchat audioknihy.

Můžete skladatelský úspěch, který jste nedávno zažil v Mnichově, přirovnat k nějakému úspěchu třeba ve fotbale?

Dostat takhle zajímavou objednávku? Mít takové provedení, takové ohlasy? To je jako vítězství na mistrovství světa juniorů – úspěch, který se těžko bude překonávat.

Po premiéře diváci dvacet minut aplaudovali vestoje. Jak jste se před nimi cítil?

Nejdřív jsem se musel z balkonu protáhnout do zákulisí, což není úplně nejrychlejší. Pak to ještě chvíli byla legrace – s libretistou Tomem Hollowayem jsme sledovali, jak postupně vycházejí na jeviště zpěváci a dirigent, jak se děkují oni, ale nakonec jsme tam museli taky.

A v tu chvíli obecenstvo začalo aplaudovat ještě hlasitěji…

… což mě regulérně dojalo.

Pobrečel jste si?