Zpevni břicho, zkusíme vývrtku

Hlavně se mu nepozvracet do letadla, modlím se. Mému vrstevníkovi Petru Kopfsteinovi se splnil sen, začíná závodit v „letecké formuli jedna“ – mezi nejlepšími piloty v seriálu Air Race. Na posledním tréninku před sezonou mě vzal do vzduchu, takže opakuju: Kéž to žaludek ustojí.

Prvních osm minut je to dokonalý zážitek. „V pořádku?“ ptá se pilot, a já nadšeně přitakám: „No nádhera, támhle pod náma ta zřícenina, to je Andělská Hora, že jo?“ Petr Kopfstein přikývne: „A támhle na severovýchodě, jak se kouří, to už je Chomutov. Kousek od nás západním směrem vidíte Německo, na druhou stranu dohlédnete k Plzni.“

Překrásný kraj!

Nabrali jsme výšku, teď už jsme patnáct set metrů nad zemí. Přímo pod sebou máme Karlovy Vary, kde tenhle příběh kdysi začal – zřetelně vidíme dům Petrových rodičů.

My dva jsme stejně staří, čtyřicítka na dohled. Zatímco já se ve třiadvaceti letech běžel hlásit do novin, protože jsem snil o práci novináře, on se hrnul ve stejnou dobu sem dolů, na karlovarské letiště. „Odmala jsem stával u nás na balkoně, ze kterého vídáme letadla. Když se konaly akrobatické závody, tak mě fascinovalo, jak to ti piloti dovedou, ale musel jsem počkat, dokud nebudu mít peníze na výcvik, protože táta říkal: Až si na to vyděláš, lítej si, jak chceš.“

V oněch třiadvaceti letech si tehdejší student matematických modelů v ekonomii konečně něco vydělal, načež zažil zhruba totéž, co v tuto chvíli já. Poprvé se proletěl v sedačce za instruktorem.