Osoblaha (ne)buduje, (ne)tančí a (ne)zpívá

Pozor, něco tu nehraje. Poplach na vsi! Podle všeho jsem prokázal reportérský čich, schopnost objevit se v pravý čas na správném místě: „No to snad ne, to není možný,“ slyším toho kluka nadávat.

Právě jsem vyšel ze samoobsluhy, v níž jsem si vyfotil regál s vitacitem – dávno se mi vypařilo z mozku, že něco takového existuje, a dojímá mě to; vitacit byl kokainem mého dětství.

„Do háje,“ trhá si vlasy onen dvacetiletý chlapec před obchodem, „co je tohle za drzost?!“

A já jsem vzrušený. Po Osoblaze bloumám čtvrtým dnem, ale doposud jediné drama jsem zažil včera v poledne, když zmizel dlouhosrstý jezevčík z otevřeného okna v prvním patře nad hospůdkou U Irči, což je hned tady naproti – tam, kde se ulice trošičku rozšiřuje a začíná si říkat náměstí.

O půl jedné jezevčík na parapetu zase seděl, tak jako vždycky, a vyhlížel další auto, které Osoblahou projede.

Nicméně teď jde o víc. „Můžu nějak pomoct?“ přitočím se k mladíkovi snaže se netvářit jako novinář, nýbrž jako solidární spoluobčan.

„Ukradli mi horský kolo,“ zamumlá objekt mého zájmu. „V obchodě jsem byl tři minuty a ono už tu není.“

Zasmušile pravím, jaká je to hrůza, ale v srdci mi vybuchuje Popocatépetl štěstí. Akce! Z Města Albrechtice přijedou policajti – a já budu coby takříkajíc svědek u toho!

Nostalgie u děla

Na Osoblaze je fascinující, že ačkoli tu nic není, jsou tu čtyři hospody. Navštěvuju všechny, ale základnu jsem si vybudoval v Nostalgii, která je hned vedle jedné z nemnoha zdejších pozoruhodností, totiž protiletadlového děla, které připomíná vítězství nad fašismem, ačkoli tu z něj za války nikdo nestřílel. V sedmdesátých letech dělo přivezli z jakéhosi muzea, ať v té Osoblaze aspoň něco mají, a po převratu už se párkrát ozval návrh, aby bylo zase odvezeno. Nikdy neměl šanci na úspěch, protože právě u děla prý bylo v období posledních čtyřiceti let počato mnoho a mnoho občánků.

Většina z nich tady už nežije, poněvadž zmizeli za prací do Opavy, Prahy nebo do Londýna, ale dělo zůstává a plní funkci světce na Václaváku. V Praze se sejdeme „pod vocasem“, v Osoblaze u děla – rozdíl je v tom, že u děla vyruší reprodukující se páry méně svědků.

Druhým místem, kde se Osoblažané scházejí, je empírová kašna na náměstí, ale ta se nachází přímo pod oknem starostovým, takže je v případě potřeby moudřejší vydržet a popojít k dělu, klidnou chůzí to trvá dvě minuty. Ale jinak je ta kašna zajímavá, protože pamatuje starou Osoblahu, tehdy vlastně Hotzen­plotz. Zbytek obce je už socialistický – při osvobozování (nevím, jde-li o správný termín, když tu žili Němci) se zřítilo devadesát procent budov.

Ale ke kašně se ještě dostaneme, teď zpátky k dělu, respektive do té nejsocia­lističtější ze všech socialisticky vypadajících restaurací, do Nostalgie. Je to hnusná šedivá krabice, ale i ceny jsou skoro jako za starých časů – když se nahlásíte předem, dostanete polední menu za 62, když přijdete jen tak, za 71 korun.

Takže co máme dnes? Kulajdu a kuře na paprice. K tomu Ostravar dvanáctka, díky, platím, tady máte stovku – nevracejte nic, to je dobrý.

Zaráží mě, že v hospodě obědvám skoro sám, je nás tu tak pět. Během půlhodiny si ovšem patnáct Osoblažanů přišlo pro jídlo s jídlonosičem. Pro Pražáka je to neobvyklý pohled – když se kolem poledne prochází obcí (je to něco mezi střediskovou vesnicí a městysem, dvanáct stovek obyvatel), nepotká nikoho jiného než hladově vyhlížející kastrůlkáře a unuděné Romy.

Ale vaří tady dobře, musím říct. Rozhostil se ve mně klid, nikam se mi nechce. Nejspíš počkám, kdo si ke mně přisedne a co mi řekne.

Na nákupy do Polska

„Proč se tenhle podnik jmenuje Nostalgie?“ zajímá mě a na odpovědi se všichni shodují: „Hospoda tu existovala už za socialismu a my starší vzpomínáme, jak bývala plná…“ Dnes plno není, naopak. Tucet hostů snad přijde večer, ale nával bude až v pátek a sobotu. „U nás panuje všeobecně nostalgie po státním statku,“ nechávám se uvádět do obrazu, „který kdysi dával jistotu. Každý měl práci, bydlení, zájezdy ROH, zábavu…“

Nejdéle posedím s lokálním intelektuálem, učitelem dějepisu Marianem Hrabovským, který ve svých sedmačtyřiceti letech nostalgií netrpí, „naříkat nebudeme,“ ale lakonicky shrnuje situaci: „Nedá se nic dělat, jsme kraj levicový. Před třiceti lety tu měli skoro všichni dobře placenou práci v zemědělství, odjezdili si své traktorem, dojičky si své oddojily a pak je čekala Jugoslávie nebo Bulharsko. Ke konci režimu si mohli dovolit i video, prostě vesnický luxus.“

Po převratu pak soukromí zemědělci zrušili živočišnou výrobu, která se nevyplácela, a na rostlinku potřebovali jenom pár zaměstnanců a moderní techniku. Traktoristé s dojičkami stáli před problémem – nic moc nedovedou, starou práci dělat nemůžou. Spousta jich skončila na pracáku, vleče se to dodnes – v létě má Osoblaha sedmnáctiprocentní a v zimě pětadvacetiprocentní nezaměstnanost.

Učitel Hrabovský patří mezi honoraci, bere více než dvacet tisíc korun měsíčně, to je na Osoblahu skvělé. Pracuje i manželka Jana, i když ta jen za polovinu jeho platu – je ošetřovatelkou v místním domově důchodců.

Takže je to celkem dobré, asi tu už zůstanou. Kromě toho, že jsou zaměstnaní, mají ještě několik dobrých důvodů: „Hlavně svatý klid,“ povídá Hrabovský, ale vlastně to ani říkat nemusí, klidu jsem si všiml. Osoblahou projede auto výjimečně, takže kdybych tady vychovával děti, beze strachu je vypustím z baráku samotné; nic se jim nestane.

„Pak je tu pěkná příroda. Rybaření, houbaření, turistika, kolo… A na tom kole pět minut do Polska.“ Bezprostřední blízkost hranice je výhodná, Osoblažané za ni jezdí nakupovat. „Za deset minut jste v polském Kauflandu, kde nakoupíte srovnatelné zboží za dvě třetiny ceny, protože u nás v obchodech je draho – všechno se musí dovážet zdálky…“

Zatímco do Polska jezdí všichni, do Prahy skoro nikdo, Praha je vzdálené město z televize. Město politiků, kteří podle názoru místních žijí naprosto odtrženi od reality a povinně by se měli přestěhovat na měsíc sem, aby se uklidnili.

Jednou tu byl Havel, třiadvacet let po něm Zeman. Tomu lidé zatleskali, ale nikterak fanaticky, politikou tolik nežijí. „Že by tu byl Zeman idolem, to bych neřekl.“

„Tak kdo?“ ptám se Hrabovského, a ten nemusí dlouho přemýšlet: „Žijí tu spíš starší lidé, takže by se všichni shodli na jediném jménu. A to je Karel Gott.“

Hlavně nemakat

Na půl cesty mezi Nostalgií a dělem (což je padesát metrů) si návštěvník všimne jakési záhadné prkenné dráhy. Pokud se umí zeptat, zjistí nakonec, že to je „cykloodpočívadlo“, ale teď na jaře tu odpočívá pouze romská omladina.

Pokuřují, utloukají čas, a když je chci rozptýlit přátelským slovem, hned mi řeknou: „Udělal jste životní chybu, že jste sem přijel, protože tady nic není – tohle je místo jen pro důchodce, většinu dne doma hledíme do počítače…“

Osoblažané se s Romy sžívají obtížně, dřív tu žádné neměli. Takto zní nejčastější věta, kterou od starousedlíků uslyším: „Já nejsem rasista, ale…“

Marian Hrabovský to vysvětluje z učitelského pohledu: „Když se sem před čtyřmi lety začali stěhovat, ve škole jsme to záhy pocítili. Najednou jsem zadal úkol, ale noví žáci si odmítali byť jen otevřít učebnici: Já to nebudu dělat, k čemu mi to bude? Naivně jsem se ptal: Copak chceš mít pětky? Vždyť tě nevezmou nikam na školu! A oni: Nikam nechci, půjdu na pracák… To člověka sráží.“

Jistě to není problém jen osoblažský, ale tady je nově, a proto dráždí. Začalo to tím, že zdejší podnikatel koupil v rámci privatizace velmi levně pár paneláčků, které tvoří centrum poválečné Osoblahy, a protože chce mít byty plné, začal se poslední dobou soustřeďovat na Romy, kteří nepracují, a tím pádem mají jistotu dávek na bydlení – jsou mu schopní platit i trojnásobek průměrných nájmů ve zdejších obecních bytech.

Úkol je tedy jasný: nikdy legálně nedělat. Načerno ovšem skoro všichni muži pracují, jsou šikovní, zednické nebo kopáčské práce jim jdou. Osoblaha to vidí a bublá vztekem, i když na druhou stranu je třeba uznat, že jinak jsou zdejší Romové nekonfliktní. Nepřepadávají, skoro nekradou, nevytvářejí smetiště.

Žijí si po svém, izolovaně. Když dostanou dávky, uspořádají mejdan, ale potom jsou zase bez peněz a vysedávají na cykloodpočívadle, což v projíždějících cyklistech zapudí myšlenku na odpočinek, takže nashle, my šlapeme dál.

Rom, který se utrhl

Věta „Nejsem rasista, ale…“ neznamená alibistickou verzi věty „Jsem rasista,“ protože když se Rom snaží, místní si ho oblíbí.

Na sklonku druhého osoblažského dne potkávám už zhruba podvacáté drobného Roma s nápisem APK na bundě a tentokrát se k němu přidám.

Láďa Suchý, asistent prevence kriminality. Třicet osm let, pět dětí, dvě vnoučata. Šéf zdejšího ochotnického spolku, dokonce zastupitel, v rámci Osoblahy respektovaná osobnost. Mně by se jeho práce líbila – celý den špacíruje obcí a dbá na pořádek: „Jak se máte, nepotřebujete s něčím pomoct nebo poradit?“ zjišťuje a všichni mu přátelsky kynou.

Pozvu Láďu na kávu, nasype si do ní čtyři cukry: „Přistěhovali jsme se před třemi lety, protože v Osoblaze bydlel můj bratr a říkal, hele, na technických službách by ses tady možná chytil… Když jsem přijel, zdejší lidi nekomunikovali, byl jsem pro ně Romák, hotovo dvacet, ty zlostné pohledy jsem vnímal, ale když člověk ukáže, co v něm je, berou ho jinak.“

I on původně bydlel s rodinou v paneláčku, ale pracoval, a tudíž musel platit nájem ze svého. „Když už po mně chtěli 9 800, tak jsem řekl finito a pronajal si rodinný domek, kde platíme pět tisíc.“

Láďa Suchý sice nejezdí nikam na dovolenou a řízky jí jen ve sváteční dny, ale nemůže si stěžovat, žije důstojně.

„A ti ostatní,“ ukážu na paneláčky, ve kterých žije těžko říct kolik, ale plus minus dvě stě Romů, „ti ostatní o takovou budoucnost nestojí?“ Prý by i stáli, odpovídá Láďa: „Ale chtěli by všechno hned. Dostávají třeba možnost, aby přes sezonu nastoupili do takzvané Rychlé roty, což jsou veřejně prospěšné práce, ale z deseti oslovených zůstanou tři, zbytek je okamžitě na nemocenské. Kdyby dostávali prachy každý pátek, snad by do roboty chodili, ale čekat měsíc na výplatu? To raději počkají na dávky a budou dělat melouchy.“

Děti Ládi Suchého jsou prý rasisti: „Vůči vlastním, Romákům. I ony už si uvědomují, jak je zvláštní, že když mají jet se školou na výlet do Ostravy a je potřeba pět set korun na cestu a na divadlo, tak ostatní rodiče žádají o příspěvek sociálku, ale my nemůžeme, protože tatínek pracuje. Stát by měl podpořit lidi,“ shrnuje Láďa, „kteří pracovat chtějí.“

Starostové a jejich starosti

Kdo se chce v Osoblaze ubytovat, má dvě možnosti. Přes léto v pěkném kempu u koupaliště, celoročně pak v penzio­nu u Václava Kaldy, někdejšího starosty, který se živí coby masér a z garáže si vybudoval minilázně. „Dvě stě padesát korun na osobu a noc,“ řekne vám do telefonu skoro omluvně, takže není o čem přemýšlet.

Kdyby spoléhal na masáže místních, neuživí se, ti nemají peníze, jak se ukázalo například při marném pokusu o udržení cukrárny (prodáte-li za víkend dvacet zákusků, přestane vás podnikání bavit). Proto Václav Kalda jezdí na dva dny v týdnu masírovat do Ostravy, což je běžné. Za prací dojíždí většina místních – první skupinka chodí na vlak deset minut před čtvrtou ranní, za hodinu budou v Krnově…

Kalda je snad jediným občanem Osoblahy, který nevidí budoucnost pesimisticky, protože pořád ještě věří v jakési státní pobídky: „Pokud stát nechce neustále dotovat z daní tyhle slabé oblasti, tak mu nezbude než nějak podnikatele podpořit.“

On s manželkou by u tohoto dějinného zvratu nejspíš nebyl a jeho děti, ty už vůbec ne. „Přes dvacet let se inteligentní a schopní mladí stěhují pryč. Naše děti vystudovaly vysokou. Kluk je právník, holka zdravotní sestra, tak co by tady dělali? Dcera by tu navíc nenašla partnera,“ zasměje se Kalda, načež zvážní: „I my bychom se nejradši přestěhovali na chalupu u Luhačovic, protože když děcka odešla, zdejší dům je zbytečně velký a nákladný. Ale zatím se zdá, že je barák v Osoblaze neprodejný. Nikdo ho nechce ani za polovinu odhadní ceny.“

Nechám pana Kaldu masírovat a vyrážím na náměstí (jezevčík kontroluje situaci) za starostou současným, Antonínem Rousem.

Z okna se dívá směrem ke kašně, pod níž sedí jeden ze tří místních bezdomovců, alkoholik Štefan. Tohle je výhoda malé obce – o svých bezdomovcích ví. Těm dvěma dalším dokonce nabídla byt, Štefan nic nechtěl. Nechávají ho tedy přespávat v rozpadající se budově někdejšího statku a popíjet ovocné víno. Několikrát denně za ním zajde někdo z APK: „Štefane, žiješ?“

Panu starostovi je šestapadesát let, po vojně se přistěhoval z Brna, což je příběh společný pro polovinu místních – přišli sem za prací a za levným bydlením. Osoblažsko bylo výhodné, protože nabízelo náborové nebo pohraniční příspěvky, už se tomu ani nechce věřit.

I starosta Rous ve své kanceláři zmiňuje důvody, proč mít Osoblahu rád: „Kriminalita je drobná, obvykle jde jen o krádež dřeva, železa nebo piva postaveného na zahradě… A ta naše mírně zvlněná krajina je krásná – sám jsem myslivec a rád si čistím hlavu procházkami po revíru…“

Pak ještě připomíná sport, v Osoblaze je populární volejbal, fotbal a tenis: „Kdokoli zaplatí dvě stovky za rok, může na našich hřištích sportovat každý den.“

Starosta se snaží udržet i kulturu, ale jde to ztuha – nikdy už se nevrátí doba minulého režimu, kdy se tu pořádal festival jménem „Osoblaha buduje, tančí a zpívá“ a kdy sem přijel dokonce Waldemar Matuška.

Dnešní mladí musí na koncerty nebo na diskotéky do Krnova, osoblažský společenský život skomírá. I když… „Pořádáme Osoblažské hudební léto, pokaždé do toho vrazíme čtvrt milionu z obecního rozpočtu. Letos tu vystoupí třeba Lunetic nebo Střihavka.“

Co se týče budoucnosti, starosta patří do armády smířených pesimistů, protože vidí, jak zdejší populace stárne: „Nechci raději slyšet přesná čísla, protože bych nejspíš zjistil, že zatímco na konci socialismu byl věkový průměr třicet let, dnes je to pětačtyřicet,“ hlesne: „Pokud nebude práce, nedá se ten trend zvrátit, jenomže i když se nějaká objeví, je tu další potíž – nebudou lidi. Ti mladí, co zůstali, mají nízkou kvalifikaci a obvykle dávno nepracují, pokud tedy kdy pracovali. Každoročně zaměstnáme dvacet místních na veřejně prospěšných pracích, ale pro spoustu z nich je to první zaměstnání – co od nich chtít?“

Spousta zdejších už rezignovala, jak nám potvrdí rozhovor dvou žen, které vysedávají u kašny, a z něhož zaslechneme útržky: „Musíme počkat do jedenácti, než otevřou nějaký pajzl, kde si dáme pivo,“ prohodí jedna k té druhé. „Tady je to tak na dožití… Čekárna na smrt…“

„Víte, co mě mrzí?“ obrátí se ke mně naposledy starosta: „Za dob fungování statku byl velký boj o zahrádky, ale dnes má obec volných zahrádek dost a nikdo je nechce. Nezaměstnaní leží doma a mají jistou sociální dávku, tak proč by investovali energii do toho, aby něco vypěstovali? Přitom my bychom jim tu zahrádku nabídli za dvě stě korun ročně…“

Ten, který uspěl

I v Osoblaze se najde úspěšný člověk, zemědělec Ilja Miovský. Vyrážím za ním z kopečka směrem k nádraží – k tomu nádraží, které je vedle židovského hřbitova největší zdejší atrakcí, protože na něm končí úzkokolejka a parní lokomotiva přiváží přes léto každý víkend několik stovek turistů.

Statkář Miovský se pochopitelně dostává do řečí, což by se stalo každému, kdo by bral měsíčně vyšší než průměrný plat – a Miovský, nadšený myslivec, ten si dokonce může dovolit výlety za zvěří do Namibie.

Závistivější sousedé drbou, že to měl jednoduché, když coby někdejší hlavní agronom statku disponoval skvělými kontakty a znal kvalitu zdejších půd, takže si mohl nakoupit tu nejlepší.

Přející sousedé odpovídají, že se holt snažil a vystudoval vysokou školu, což mu dalo oproti traktoristům výhodu.

Pana Miovského zastihnu v osm ráno mezi traktorem a kombajnem a hned se dočkám historky ilustrující starostova slova o tom, že by práce na Osoblažsku možná i byla, ale teď jde o to, je-li o ni zájem: „Nastálo zaměstnávám šest lidí,“ předesílá, „ono to stačí. Míval jsem tendenci dávat práci i dalším, a jednou jsem se rozhodl, že přes sezonu přijmu lidi z úřadu práce, aby mi pomohli s ošetřením cukrovky – oni budou mít do čeho píchnout a já ušetřím za pesticidy, které jsou poměrně drahé a nedělají cukrovce dobře. Proto jsem vykolíkoval pole pro třicet lidí a na úřadu práce požádal, ať mi je dodají. Nezaměstnaní opravdu přicházeli,“ pokračuje Miovský, „jenomže první řekl, že je nemocný, druhý, že se musí starat o nemocného bratra, zkrátka ze třiceti lidí mohl nastoupit jen jeden, Honza.“ Čímž vzpomínka nekončí: „Vzal jsem ho na pole, říkám, Honzo, tady budeš okopávat, a on: Šéfe, nemám motyku! Nevadí, já mám – z kufru žigula jsem vytáhl svou a od té doby jsem Honzu ani motyku neviděl. Plevel vyrostl do fáze, kdy jsem musel třikrát zvýšit dávku pesticidů, abych ho zlikvidoval, a od té doby mě už nenapadlo, že bych vzal cizí lidi na ruční práci…“ Načež se Miovský přidává k refrénu obehrané písničky: „Velkorysý systém sociálních podpor nemotivuje lidi k tomu, aby tuhle nekvalifikovanou, manuální práci dělali. Mohl jsem nabídnout třeba jen o tisícovku víc, než je minimální mzda, a to se jim prý nevyplácí…“

Miovský ve svých dvaašedesáti letech nepopírá, že se má s celou rodinou dobře. „Firma obhospodařuje 760 hektarů,“ upřesňuje, „z čehož devadesát procent vlastním. Jsem spokojený.“

Hlad jsme nikdy neměli

Pak zajdu do školy a ptám se sedmáků: Co máte na Osoblaze rádi? A co vám tady vadí? Z odpovědí jsem poněkud zklamán, je to pořád dokolečka. Za všechny ocituju třináctiletou Elišku: „Výhoda je, že tu není moc rušno. A nevýhoda? Že je tu nuda.“

Pak vyrazím hledat pamětníky a zakopnu o jedenaosmdesátiletou paní Michalčíkovou. „Jak stárnu,“ rozpovídá se někdejší učitelka v mateřské škole, „doléhá na mě, že jsou tu těžko dostupní lékaři – když mám problém, musím do Krnova, někdy do Opavy. Ale já si ne­jsem zvyklá stěžovat…“ Má dost času, tak vypráví svůj příběh. Volyňská Češka, narozená na Ukrajině, doma vždy mluvící česky. Po válce přijela s rodinou ve vlaku, cesta trvala dva týdny, ve vagonu se vezli i jejich dva koně a dvě krávy. Vzpomíná na to, jak byla Osoblaha rozbombardovaná, jak se jí tu, třináctileté dívce, nelíbilo. Gauneři z revolučních gard už vyrabovali a ukradli, co se dalo, patnáct stovek Němců bylo odsunuto. V polorozpadlých domech se zabydlovali přistěhovalci ze všech koutů; nejen volyňští Češi, ale taky Řekové a lidé z celého Československa.

Paní Michalčíková pořád vidí, jak později letěl do povětří kostel, kam ale stejně chodilo čím dál méně lidí, na čemž se po převratu nic nezměnilo – v dnešní Osoblaze nemá smysl dělat bohoslužby. Farář přijede jen jednou týdne do domova důchodců, kde zbylo posledních pár oveček… Ale nějak se žilo, nějak se žije, a jestli se žít bude, to už není starost paní Michalčíkové: „Jak říkám, důležité je, že hlad jsme nikdy neměli a na nic jsme si nestěžovali.“

Krádež kola vyřešena

Všichni se shodují, jak je tu bezpečno, pokud tedy pomineme dvě vraždy – osoblažský pomatenec Otakar Q. nejprve roku 1991 probodl svého syna, a když ho pustili z kriminálu, rozsekal roku 2006 v chatičce u židovského hřbitova dámu, která se mu uvolila dělat garde v popíjení. Ale Otakar Q. je pořád za mřížemi, takže je tu skutečně klid, tedy dokud se neobjevím já.

„Ukradli mi horský kolo,“ slyším toho chlapce, „stálo jedenáct tisíc!“

„K nevíře,“ diví se kolemjdoucí a veřejně slibují, že budou bicykly zamykat.

„Máš na někoho podezření?“ přiběhl i Láďa Suchý. A slyší odpověď: „Možná jo, támhle ti cigáni celou dobu blbě čuměli… leda… počkejte, ještě mě napadlo, že si s jedním kámošem děláme občas naschvály… Haló? Andreasi? Neviděls moje kolo? Ty debile!!!“

A Osoblaze spadne kámen ze srdce.

„Sorry,“ přijíždí za pár vteřin Andreas, „viděl jsem ho tu opřený, tak jsem se trochu svezl a napadlo mě, že bych si mohl dát v Nostalgii jedno.“

Ještě párkrát zazní slovo „debil“ a pak voláme do Města Albrechtice, aby se nezlobili, ale ať ty své policajty povolají nazpět; v Osoblaze už je zase klid, to jenom kámoš žertoval.

Načež se oba přátelé vydávají lehkým krokem do Nostalgie – a jezevčík blaženě zírá z okna. •

OSOBLAHA

Počet obyvatel: 1 146 (k 1. 1. 2015)
Výsledky 2. kola prezidentské volby 2013: Miloš Zeman 84,9 procenta odevzdaných hlasů
(volební účast: 48,02 %)

Parlamentní volby 2013: KSČM 30,59 %, ČSSD 25,77 %, ANO 15,86 %, Úsvit 13,03 %,
TOP 09 3,39 %, ODS 3,39 %
(volební účast: 40,2 %)

Komunální volby 2014: Různí nezávislí — 9 mandátů, KSČM — 1 mandát,
Úsvit — 1 mandát

Zdroj: Regionální informační servis, ČSÚ.