Osoblaha (ne)buduje, (ne)tančí a (ne)zpívá
8. května 2016
Reportér 05/2016 · Číslo 21
Zvětšitfoto Jan Hromádko
Po železnici je to z Prahy výlet na půl dne, ale konečně jste ve špičce úzkého výběžku, ze tří stran obklopeného Polskem. Rozhodnete se zůstat, protože na takový zapadákov jen tak nenarazíte, a občas vám někdo zavolá: „Kdeže to jsi? Kde? Neznám.“ V lepším případě pak: „Tam je nezaměstnanost a úzkokolejka!“ Ale na to si vzpomene jen málokdo, většina vnitrozemí neví o Osoblaze nic… Otevíráme text, který právě zvítězil v soutěži o Novinářské ceny 2016 – kategorie psaná reportáž.
Pozor, něco tu nehraje. Poplach na vsi! Podle všeho jsem prokázal reportérský čich, schopnost objevit se v pravý čas na správném místě: „No to snad ne, to není možný,“ slyším toho kluka nadávat.
Právě jsem vyšel ze samoobsluhy, v níž jsem si vyfotil regál s vitacitem – dávno se mi vypařilo z mozku, že něco takového existuje, a dojímá mě to; vitacit byl kokainem mého dětství.
„Do háje,“ trhá si vlasy onen dvacetiletý chlapec před obchodem, „co je tohle za drzost?!“
A já jsem vzrušený. Po Osoblaze bloumám čtvrtým dnem, ale doposud jediné drama jsem zažil včera v poledne, když zmizel dlouhosrstý jezevčík z otevřeného okna v prvním patře nad hospůdkou U Irči, což je hned tady naproti – tam, kde se ulice trošičku rozšiřuje a začíná si říkat náměstí.
O půl jedné jezevčík na parapetu zase seděl, tak jako vždycky, a vyhlížel další auto, které Osoblahou projede.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
