Kde jsme milovali, tam se neloučíme

Tento rozhovor není pro každého, ale snad se najdou čtenáři, kteří se k němu budou vracet a pokusí se porozumět, odhalovat tajemství. Básníka Jiřího Kuběnu navštěvujeme na hradě Bítově; hovoří na nás jazykem, který už používá málokdo, a my se s ním přeme o každé velké písmeno, o každou pomlčku. Většinou pak básníka necháváme, navzdory současným pravidlům jazyka českého, vyhrát. Víme totiž, že má za sebou dva roky boje s těžkou nemocí – a oslavuje osmdesátiny.

Jak se vám v předvečer osmdesátých narozenin daří?

Žiju. Ale ne bez lítosti. Jak s odstupem s hrůzou zjišťuji, litovat je třeba tak mnohého, čeho jsem se – byť i nevědomky – dopustil: přinejmenším na svých bližních. A přece – sám za sebe – a sebe – nesmím ani trochu litovat: ničeho nelitovat!

Vaši blízcí umírají, je jich stále méně. Na koho si vzpomenete nejčastěji?

Ano, to je jeden z neomylných příznaků věku odchodu: že také půjdeme, že zůstáváme sami. S odchodem Václava Havla, Josefa Topola a už dlouho předtím Mikuláše Medka odešel velký kus mne sama. Ale o to víc vím, že život tady nekončí. Kde jsme milovali, tam se neloučíme – a už vůbec ne navždy.

Kdy vás postihla vůbec nejhlubší ztráta?

Loni 15. března. Ale když se ráno holím, koukám do zrcadla, když otvírám do plného slunce hradní bránu ve vstupní věži – všude tam je se mnou. Zdeněk!

Kdo byl Zdeněk?

Zdeněk – Kuběna! Ten, který dal mně, mé poezii tady na hradě Bítově své – moje jméno. Jan Křtitel mé Lásky největší a jediné – mého Slova.

Co vám dnes zbývá?

Bůh. Boží Milosrdenství. A tedy: už jen Smrt. A kéž – Šťastná smrt! Sošku patrona dobré smrti si v posledním měsíci svého života dal postavit na dohled z úmrtního lože sám – jinak spíš deista, zednář, duchovní syn dalajlámy – Václav Havel. A zesnul klidně. Ke svatému Josefu se i já modlím denně.

Máte kolem sebe předměty, hmatatelné vzpomínky, kterých byste se za nic na světě nevzdal?