Africká stáž na celý život

Také v pobřežním lesnatém národním parku v Keni se projevuje pandemie koronaviru – i když trochu jinak, než by člověk v Evropě čekal. Více se pytlačí.

„Dopady covidu už v Arabuko-Sokoke cítíme,“ vysvětluje z východoafrické země po telefonu Češka Markéta Antonínová, která vede tamní neziskovku starající se o národní park. Návštěvníků neubylo, protože jich tam nikdy moc nejezdilo; les zůstává dlouhodobě ve stínu jiných známých keňských safari-destinací. „Ale je zřejmé, že obyvatelé, kteří kvůli zastavení hospodářství i cestovního ruchu ztratili ze dne na den práci, potřebují svoje rodiny uživit jinak. Například podle počtu pastí či ok, které při obchůzkách najdou naši rangeři – vidíme vzestup pytláctví kvůli masu,“ říká Markéta Antonínová. Ještě více je to pak podle ní vidět na nelegálním kácení stromů, z nichž se dělá dřevěné uhlí, které zůstává ve vesnicích nezbytným palivem při přípravě jídla.

Apelovat je málo

Markéta Antonínová je od února letošního roku výkonnou ředitelkou organizace Přátelé lesa Arabuko-Sokoke, která je partnerem státní správy tohoto národního parku sto kilometrů na sever od přístavu Mombasa. Její neziskovka řídí řadu projektů na ochranu tamní ojedinělé fauny, pro něž shání peníze od soukromých nadací.

Dvaačtyřicetiletá Češka dobře ví, že u místních obyvatel, kteří mají hluboko do kapsy, nelze jen apelovat na to, aby přírodu chránili pro budoucí generace. Existence parku musí lidem v jeho sousedství poskytovat nějakou výhodu, aby ho vzali za svůj. „Nejlepší je nabídnout jim v něm práci. I jeden zaměstnanec pak ze svého slušného platu může živit klidně přes deset rodinných příslušníků. Takže právě toto se snažíme posílit v době pandemie. Rozšířili jsme naše včelařské projekty ve vesnicích kolem lesa, zaměstnali více osob při opravách cest a plotů, ale reagovali jsme i z druhé strany a zvýšili počet hlídek v parku,“ vypráví žena původem z Prahy.

Arabuko-Sokoke je podle ní úplně jiné než safari, které si představíte, když se řekne Keňa. Nejde o savanu s velkými savci, kterou vyhledávají návštěvníci v legendárních parcích Amboseli nebo Maasai Mara. „Tady je to atypický pobřežní les s celou řadou druhů, které se jinde nevyskytují, především ptáků,“ představuje Antonínová své současné působiště. „Naším největším tahákem je hmyzožravec golden-rumped elephant shrew,“ říká s tím, že si nemůže vzpomenout na jeho české označení. Internet později odhalí, že onen malý savec má v češtině zvukomalebné jméno bércoun zlatořitný.