Svérázná „doctora“ a její prastará civilizace

Když průvodce Julio Sandoval vede skupinu turistů mezi šesti stupňovitými pyramidami v peruánském Caralu, snad každou pátou větu zahajuje slovy – „Ruth Shadyová si myslí“ nebo „Ruth Shadyová udělala“. Mluví o archeoložce, která v kdysi přehlížených ruinách dvě stě kilometrů na sever od peruánského hlavního města Limy objevila pozůstatky nejstarší civilizace na západní polokouli. Doplňme ovšem onoho průvodce o informaci, která je důležitá pro nás Čechy: Ruth Martha Shadyová Solísová je dcera židovského uprchlíka z Prahy, jenž stihl pod falešným jménem utéct před Hitlerem a holokaustem do Peru.

„Ona je charakter“

„O otcově minulosti v Evropě toho vím moc málo. Nechtěl o tom mluvit. Jmenoval se Gerhard Hirsch a studoval v Praze na zemědělského inženýra. Byl jedináček, který svého otce viděl naposled, když prchal z okna před zatčením nacisty. S babičkou si pak zorganizovali útěk do Peru,“ vypráví ve své kanceláři v Limě Shadyová.

Ona sama dosud Česko nenavštívila; vzpomíná ovšem, jak se jako malá na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století účastnila setkání německy hovořící židovské komunity v Limě. „Jen z jejich vyprávění jsem měla divoké sny plné letadel a bombardování. Táta, který svou evropskou kapitolu zcela uzavřel, mi nakázal, že o svém původu nesmím kvůli vlastní bezpečnosti nikdy mluvit. Ale já se tím v dospělosti nijak zvlášť netajila. Když jsem se stala ředitelkou archeologického muzea, jeden zhrzený kolega mě pak kvůli tomu urážel,“ vypráví, jak ji i za oceánem dostihl antisemitismus.

Byl to přitom právě její otec, jenž ji přivedl k lásce k peruánské dávné historii. „Kupoval mi o ní knihy. Vozil mě po památkách a nadšeně mně je ukazoval, ač neměly nic společného s jeho kulturou. Zdůrazňoval mi kontrast mezi tím, jak vyspělí byli naši předci, a jak chudá byla naše současnost. Nutil mě psát eseje, proč to tak je,“ vybavuje si. „Ale mě to fascinovalo. Zatímco se ve škole všichni hlásili na taneční a sportovní kroužky, já si vybrala muzejnictví,“ usmívá se nad začátky, které ji jako třídní premiantku dovedly k studiu archeologie. „Matka se bála, že umřu hlady. Tak jsem kvůli jejímu klidu studovala ještě pedagogickou fakultu a po večerech dřela angličtinu,“ vzpomíná na období, kdy jako jedna z mála žen působila v oboru považovaném tehdy za mužský.

Shadyová prorazila cestu mnoha dalším archeoložkám. Jednou z nich je třicátnice Rocío Villarová Astiguetová, jež pracuje na vykopávkách poutního místa předkolumbovských kultur v Pachacámacu. „Učila mě na univerzitě. Umí poutavě předat svoje bohaté zkušenosti z terénu. Je velice náročná na sebe, ale i na ostatní. Nesnáší, když někdo něco odflákne. Zažila jsem si-tuace, kdy vyhodila spolužákům jejich diplomky z okna. Prostě má charakter,“ směje se mezi prašnými ruinami Villarová. Nutno dodat, že v Peru se nepříjemné věci neříkají přímo, takže „má charakter“ je eufemismus pro ty, kteří jsou těžko snesitelní až panovační. Dominantní postavení ženy, kterou všichni oslovují „doctora“, je ostatně patrné i v kanceláři. Stále elegantní, ale přísně se tvářící třiasedmdesátiletá dáma s výraznou sponou na krátkém copu příkře rozděluje rozkazy spolupracovníkům, kteří je přijímají bez pokusu o námitku a div že při tom nestojí v pozoru.