Modlitba pro Pabla Escobara

Tak koukej, Pablo Escobare! Mnohokrát jsi mě zkoušel zabít, ale nepovedlo se ti to. To já vyhrál a tvoje kosti tu teď leží v hrobě. Musím ti něco říct, Pablo Escobare: Díky ti nastokrát, protože dnes vydělávám prachy na tvém jménu – procítěně deklamuje v mírném předklonu a se spjatýma rukama Carlos García Palau.

Je to jeho soukromá modlitba: turistický průvodce ji pronáší nad místem posledního odpočinku někdejšího kokainového krále vždy, když k němu na hřbitov Ibaguí v kolumbijském Medellínu přivede skupinku cizinců. Tedy zhruba dvakrát denně.

Škodolibou modlitbu si devětačtyřicetiletý muž kromě rodné španělštiny složil i v angličtině. A není třeba velkých proseb, aby hrdě nezačal přednášet i tuto verzi, zatímco cizinci postávají u náhrobní desky jednoho z největších kriminálníků světových dějin.

Krvavá záchrana vlasti

V době, kdy se zdálo, že drogový boss ovládá celou zemi, sloužil García jako policista v Escobarově rodišti Medellínu. Druhé největší město Kolumbie bylo v osmdesátých letech kvůli řádění zabijáků z takzvaného medellínského kartelu s přehledem nejnebezpečnějším místem planety. Zvláště pro strážce zákona, protože za každého mrtvého policajta vypsal patrón (tedy šéf) odměnu ve výši půl milionu pesos – v dnešních cenách zhruba 40 tisíc korun. Za důstojníky to byl čtyřnásobek. Není to moc, ale lidský život tehdy neměl v kraji vysokou cenu. Escobarovi se připisuje přinejmenším 4 000 vražd, ke kterým dal svým pochopům příkaz.

Jatka, v nichž šli pod kudlu na prvním místě právě muži v uniformách, García přežil. Jako jeden z mála. Když veze autem tříčlennou turistickou skupinku na místo, kde na střeše jedné garáže ve středostavovské čtvrti udělaly speciální jednotky 2. prosince 1993 z Escobara cedník, vytahuje vzpomínky na jednotlivé kamarády, kteří se toho dne nedočkali. „Některé jsme museli sbírat po kouskách, když jim do auta nastražili bombu,“ vypráví s tím, že usmrcení (nikoliv dopadení) „bosse zla“ se pro policisty stalo osobní záležitostí.