Úspěšné bloudění uprchlíků filmovými festivaly

Dokument Orbana Wallace nesleduje pouze migranty, kameru obrací také na novináře, kteří je doprovázejí. Pětičlenný štáb putoval před dvěma lety po boku uprchlíků z řeckého ostrova Lesbos přes Makedonii a Srbsko k maďarské hranici, po jejím uzavření pak přes Chorvatsko do Rakouska. Natáčelo se na dvě kamery a výsledek působí velmi dynamicky, mimo jiné díky pečlivé práci se střihem a hudbou. Zároveň však zůstává zcela bezprostřední.

Kde se u vás vzal zájem o uprchlickou krizi?

Žiju v Londýně a to je multikulturní město, plné lidí ze všech koutů světa. Tady si nevšimnete, že zrovna probíhá nějaká migrační krize. S Anglií jako takovou je to ovšem jiné. Zavedla velmi striktní pravidla pro to, koho pustí přes hranice, v Calais vznikl dnes už legendární tábor zvaný Džungle.

S jakým dojmem z uprchlické krize jste tedy odjížděl točit svůj dokument?

Měl jsem dojem, že Evropa nedělá v řešení uprchlické krize dost. Nedůvěřoval jsem obrazu, jaký o uprchlících nabízela média, totiž tomu, že se na nás řítí bezejmenné davy nebezpečných lidí. Chtěl jsem to všechno vidět na vlastní oči. Na maďarské hranici nás navíc zaujal příběh mediálního zpravodajství – toho, jak uprchlickou krizi zpracovávají novináři. A rozhodli jsme se soustředit právě na to.

Co jste zjistili?

Úhlů pohledu byla celá řada, dostatečně rozdílných. Samozřejmě ale záleží na politické agendě daného média. Někteří reportéři byli vůči uprchlíkům zaujatí a soustředili se na negativní momenty – rvačky, výtržnosti, chaos… Lidé poklidně nastupující na vlak si jejich zájem nevysloužili. Jiní reportéři se zajímali o konkrétní lidské osudy.

Váš názor na uprchlíky se za celou dobu nijak neměnil?

Ne. Potvrdilo se mi, co jsem si myslel už dříve. A sice, že uprchlíci jsou lidé jako my, byť v zoufalé situaci.

A vyvíjel se nějak váš názor na novináře?