Ovládat lidi smyčcem je tak nakažlivé

Kdyby kolem mě prošel Jiří Bárta na ulici, tipovala bych nejspíše, že potkávám rockera. Polosvetr s vyhrnutými rukávy, úzké džíny, lehce okopané conversky a šedé vlasy nedbale stažené do culíku. Když mluví, často se nedívá do očí; mluví o tom, co mu přijde na mysl – i když ale přeskakuje, vždy se dostane k závěru, který dává smysl.

Směje se často, jenže pak jsou zase chvíle, kdy se nesměje vůbec a je vážný. Za touhle jeho přeměnou, za tímhle zvážněním stojí jediná věc – že má v ruce violoncello.

Jiří Bárta se dostal ke hře na violoncello do značné míry náhodou. Bártovi nebyli zcela muzikantská rodina, Jiřího matka ale hrála na klavír a chtěla, aby na nějaký nástroj hrály i její děti. Jiří tak v devíti letech začal s violoncellem. „Shodou okolností učil v lidové škole umění známý učitel, všechno se nějak sešlo. Ale nebylo to tak, že bych od začátku věděl, že to chci a budu dělat,“ vzpomíná dnes. Hraní na violoncello ho bavilo, ale nedřel. Cvičil půl hodiny denně. Šlo mu to. A už ve svých třinácti letech věděl, že cello neopustí. „Ta náhoda mi vlastně vydržela dlouho.“

Následovala konzervatoř, přišly první soutěžní úspěchy, dále HAMU. Učil se v Kolíně nad Rýnem u Borise Pergamenschikowa a u slavné Eleonore Schoenfeldové ve Spojených státech. V Praze studoval u světově známého Josefa Chuchra nebo u předního učitele hry na violoncello Mirko Škampy.

Ve své sbírce nemá jen mnoho koncertů v mnoha zemích a kolem dvaceti nahraných desek, vyhrál i hodně cen. Od školních ocenění a různých soutěží až po Europäische Förderpreis für Musik a Rostropovich-Hammerovu cenu. Na otázku, které ceny si váží nejvíce, však odpovídá rychle. „Žádné. Nejcennější je pro mne to vše dohromady. A nemyslím tím jen ceny, ale i to, že můžu dělat, co mě baví, že mě lidé pořád ještě chtějí slyšet.“

Nedostižný ideál dokonalosti