Vy se mi snad zdáte, pane Stoklásku

Třináct let čekal Vlastislav Stoklásek z Mysločovic u Zlína, zda bude moci někomu zachránit život. Nejsou to přehnaná slova, osmačtyřicetiletý strojař totiž daroval kostní dřeň. Z plzeňské nemocnice odjížděl domů na Moravu se zafačovanýma rukama – a ještě zjišťoval, zda lze dárcovství dřeně finančně podpořit.

Na pražské hlavní nádraží přijíždí pendolino. Je podvečer, počasí nic moc. Ve vlaku sedí Vlastislav Stoklásek, tmavovlasý muž s výraznýma očima. Je v dobré náladě – jako kdyby jel na výlet, ne do nemocnice.

„Jsem rád, že můžu někomu pomoct. Tedy… snad to pomůže,“ vysvětluje Vlasta – tak si nechává říkat. Před devatenácti lety šel na odběr krevních destiček, protože jeho dítěti našli nádor na mozku a on mu mohl pomoci. V registru dárců kostní dřeně je třináct let. „Už jsem ani nevěřil, že by ji ode mě někdy potřebovali,“ usměje se.

Blížíme se k Plzni, Vlasta působí vyrovnaně. V nemocnici nikdy nespal, teď ho čeká minimálně jedna noc na nemocničním lůžku. „Vzal jsem si svoje pyžamo, i když manželka říkala, že mi ho tam asi nedovolí.“

Jeden člověk ze sta

Český národní registr dárců dřeně funguje od roku 1992 a nyní má 62 tisíc registrovaných potenciálních dárců ve věku do pětapadesáti let (starší se vyřazují).