Shovívavost k nepříteli? To bychom byli bez šance!
15. listopadu 2015
Rok 1939. Příjezd Němců do Prahy. Šestnáctiletý Viktor Wellemín a jeho dvacetiletý bratr Adolf odcházejí za hranice. Odnášejí si s sebou vzpomínky na dětství v karlínských a žižkovských ulicích. Židovská krev, která dosud neměla v jejich běžném životě velký význam, se nyní hlásí ke slovu. Chtějí se dostat do Palestiny a tam vstoupit do armády. „Cítili jsme, že se stalo bezpráví, a že za naši vlast musíme bojovat,“ vzpomíná dnes dvaadevadesátiletý Viktor Wellemín. Odjíždějí nalehko, cesta lodí po Dunaji není krátká ani pohodlná. Přestup na tureckou loď, plavba přes Černé moře. V palestinském Sarafandu je Britové přivítají půlroční izolací. Teprve poté se bratři Wellemínovi hlásí na konzulátu, aby mohli narukovat. Mezitím pracují, kde se dá.
Rok 1942. Oba bratři dostávají povolávací rozkaz. Jednotka legionáře a plukovníka Karla Klapálka se poznala už během plavby, nyní vojáci procházejí výcvikem. První zranění Viktora potkává, aniž by válčil: zakopl o dělo tak nešťastně, že se mu vytvořil zánět až na holenní kost. Hlásí se na marodku, ale poznává svéráz svého nadřízeného – bývalého řezníka a vojáka Cizinecké legie. „Nikam nepůjdeš, tohle je sebepoškozování!“ okomentuje velitel Donner situaci a bere léčbu do svých rukou. Pomocí vroucí vody a hypermanganu se Viktor uzdraví.
Následuje přeškolení v Jerichu, jednotka si musí zvyknout na poušť. Dalším cílem je Tobruk, Viktor však zůstává. Opět se musí léčit, tentokrát z furunkulózy (vředovité onemocnění). A v české armádní nemocnici v Jeruzalémě zažívá další útrapy: „Položil jsem ruku na stůl a doktor s tupým skalpelem se do toho vůbec nemohl dostat. Vyžadovalo to sílu, takže když se mu to podařilo, úplně to vystříklo,“ vypráví Viktor Wellemín.
Pak konečně cestuje do Tobruku. Vlakem, stopem. U své jednotky nocuje ve vraku starého auta. „Velitel mi řekl, ať se ubytuju, jak umím,“ vzpomíná. Tehdy vzniká i jeho talisman: měděný lvíček na prvorepublikovém desetihaléři se v jeho rukou proměňuje v přívěsek na krk. „Našel jsem tu minci v peněžence, když jsem se šel koupat do zálivu. Lupénkovou pilkou jsem z něj vyřízl lva, nad ním udělal dírku, protáhl provázek a nosil ho na krku jako výsostný znak Československa.“ Přívěsek potom jednou ztratí, ale zase ho najde. Později se s ním vrátí do Prahy.
Jednotka protiletadlového dělostřelectva chrání Tobruk úspěšně. Neúspěšná je však v uspokojování svých chutí. Hovězí konzervy na všechny způsoby už vojáky omrzely, i přes snahu kuchařů. Štěstím v neštěstí je ztroskotání lodi se zásobami, pro které se pak část jednotky začala potápět: „Naši kluci se tam vypravili, část paluby ještě čouhala nad hladinu. A lovili tam konzervy, pro nás něco mimořádného.“
Podpořte Reportér sdílením článku
Studovala pražskou žurnalistiku.