Můj život může skončit v kterémkoli okamžiku

Náhle jsem na straně uslyšel ostrý zvuk, asi jako od petardy. Vteřina překvapení.

„Zpátky!“ vykřikl Kompas.

Podařilo se nám udělat pár kroků, když zazněl výbuch, a mě to odmrštilo o čtyři metry dál.

Otevřel jsem oči, ale pořád byla tma. Hučení v uších, před očima se ve tmě mihotají hvězdičky. Začíná se mi vracet zrak, potom sluch. Slyším sténání. Vedle mě leží Kompas, celou pravou ruku a nohu má od krve. Ale je při vědomí, jen tvář se mu trochu křiví bolestí. Voják, který šel první, už vstal a přiblížil se k ležícímu kolegovi, který šel v řadě za mnou. Podrážku boty měl utrženou a měkká tkáň na patě byla rozdrcená na kaši, na ruce mu chybělo několik prstů.

Postupně jsem začal přicházet k sobě. Kompas stále ležel a jednou rukou se hrabal ve své lékárničce. Kluk, který dostal největší zásah, se třásl nebo sebou škubal bolestí, to jsem nedokázal rozeznat. Nepřestával sténat. Voják, který si k němu přidřepl, mu píchl butorfanol proti bolesti. Ozvala se vysílačka. Ztěžka jsem vstal, přešel ke Kompasovi, padl na kolena, vzal jeho vysílačku a hlásil: „Výbuch granátu. Dva zranění. Nutná evakuace.“