Čím se živí černá díra?

Vzbudí mě slunko, co mi dopadá na tvář. Znamení toho, že už bude jaro. Ale ještě se mu moc nechce. Takže chodíme zakutaní ve spacácích a furt srkáme čaj, abychom se zevnitř vytopili. Budík má zvonit až za hodinu a půl a já už jsem vzhůru. Přitom vedle je zatím ticho. Většinou mě totiž vzbudí můj soused zpěvem Bohemian Rhapsody ve sprše. Je to poloslavný člověk, ale jenom já vím, co a jak ráno zpívá v koupelně. Mama, I wish I’d never been born at all. We are the champions. Nevyžádaná intimita díky světlíku. Den co den.

Zkouknu díl seriálu, dodělám prácičku, vstanu. Balím. Smažím vajíčka. Umývám nádobí. Čistím nevydrhnutelný prostor kolem sporáku. Dávám ke dveřím pytlík s bioodpadem, který chci vyhodit guerilla cestou na metro. V Praze pořád není kde kompostovat, přitom je to něco tak přirozeného. Udělejte s tím něco, ať už to nemusím takhle pokoutně odhazovat, píšu starostovi Prahy 7.

V metru si fotím kufr a na něm tašku, ve které mám svoji knihu o životě ve skříni: tu, co vyšla česky, a tu, co teď vyšla přeložená do němčiny, od každé několik výtisků. Přitom minulej rok jsem na lipském knižním veletrhu ještě mrzla a hladověla jako hosteska na českém stánku. Kafe, brožurky a tak. Vymezovala jsem se vůči lecčemu a leckomu. Teď se vymezuju taky, ale jinak. A moje hlava to pořád ještě těžko zvládá. Ego je křehké a taky nenasytné, úspěch muška jenom zlatá. Jak své hlavě vysvětlit všechno to, co se teď děje? Takže teď často musím jen tak ležet a nechat hlavu sešrotovat prožité.

Cestování. Pocit, že můj kabát není dost cool. (Existuje nějaký obchod s cool kabáty pro spisovatelky?) Pocit kousavé šály. Pocit, že jsem zbytečně navlečená a koupu se v potu. Pocit zimy. A pocit, že jsem nechala zapnutý sporák! Domlouvám si: Hele, s tímhle na mě nechoď, dyť jsem ho vypnula, drhla ho, vím to. No ale co když ne? Koukám na hodinky na mobilu. Proč vlastně nemám normální hodinky? Člověk musí pořád čumět na mobil. Vlak odjíždí za čtvrt hodiny. Nestihnu už sehrát svoji obvyklou etudu s návratem domů a pohledem na vypnutý sporák. Dumám, kolik by stálo jet taxíkem, ale ani to nestíhám. A to mám na dveřích bytu velký nápis BACHA NA SPORÁK. Diagnóza: obsedantně kompulzivní porucha. Nutkavé nápady, myšlenky, představy. To vše velmi originální, ale i otravné a únavné.

Sedám do vlaku. Přes uličku si sedá slavný český dramatik. Před asi deseti lety jsem s ním seděla v hospodě po premiéře Molièra. Nepamatuje si mě, nevadí, můžu ho aspoň nepokrytě pozorovat. Listuje v nějakých tlustých bichlích. Nejspíš Hegel. Někdo mi říkal, že je to trockista. To je teď cool. Hledá trockistické aspekty v Hegelovi a ecce, nachází. Pak zaostřím a vidím, že jde o dvoudílný polsko-český slovník. (Pak se dozvím, že překládá příhody Mickey Mousovy.)