Protože je to láska

Knihy miluju.

Miluju je číst, sbírat a lovit.

Miluju papír.

Šustění.

Napsala jsem knihu, protože knihy voní.

Protože píšu celý život a najednou jsem se přestala bát.

A manžel řekl, tak to vydej…

Píšu ještě román. Jmenuje se Krajina. Je na motivy osudů mojí babičky a je trochu smutnej. Zabývá se naší rodinou z tátovy strany, zjistila jsem na svým psychosomatickým dýchánku.

Pak píšu scénář. Jmenuje se Kořeny. Je na motivy osudů mojí druhý babičky a je trochu smutnej. Zabývá se naší rodinou z máminy strany, zjistila jsem na svým psychosomatickým dýchánku – jaká to náhoda.

Obě tyhle věci mi ještě nějakou dobu potrvají a nechtěla jsem je psát se Sluncem, které jsem nosila v břiše.

Se Sluncem v břiše jsem chtěla psát něco nadějeplnýho.

Tak vydej ty zápisky z cest, opakoval manžel.

Jo, vydej to, chci to držet v ruce, řekla kamarádka v dětský kavárně – v ruce nočník, v puse lžičku, dítě v podpaží.

Takže jsem to vydala.

Abych se postavila strachu.

Abych si připravila půdu, ozkoušela terén, přenesla lidi jinam.

Abych to držela v ruce.

Protože miluju papír.

A miluju psát.

Protože knihy jsou láska.