Hodní hoši nejsou

Kdybychom měli na Blízkém východě rozdat nálepky podle obvyklé, poněkud povrchní kategorizace, vypadalo by to asi takto. Zlosyn – Turecko. Oběť – Kurdové. Vítěz – Rusko. Zrádce – Trump. Závislý – Bašár Asad. Ostražitý – Izrael. Na vzestupu – Írán a jeho šíitští spojenci soupeřící se sunnitskou větví islámu. Jak už to však bývá, skutečnost je o něco složitější.

Turecká podzimní ofenziva proti Kurdům ukončila sen o jejich autonomním zřízení v Sýrii – a také sen o Spojených státech jako spojenci, který nikdy nenechá ve štychu přítele ve zbrani. Zmizel i sen, že se syrský konflikt blíží brzkému konci.

Říjnové přestřelky mezi syrskými vládními jednotkami a islamistickými spojenci Turecka v okolí Ras al-Ainu, který leží v nárazníkové „mírové zóně“, dávaly tušit, že příměří, na kterém se dohodly klíčové velmoci, zřejmě ještě není závěrečným řešením. Že i kvůli problematické provincii Idlíb, kde se tísní zbytky protiasadovské opozice, dosud nejspíše nebyly všechny syrské bitvy dobojovány.

Je těžké odhadovat, jak se bude syrský konflikt dále vyvíjet, v současném zmatku si na to netroufají ani místní analytici. Hlubší znalost jeho vývoje však vede k otázce, nakolik výše zmíněné nálepky skutečně platí.

V krvavé válce, která v Sýrii zuří osm let, totiž nenajdeme jednoznačně „hodné chlapce“: jde o cynickou hru, v níž se každý snaží urvat, co se dá a dokud to jde. A dělají to všichni beze zbytku. Vítězí přitom ten nejsilnější a nejprohnanější.

Zpátky do Adany