Svoboda!

Přestože mělo v Evropské unii střídání času skončit, platí dál a zřejmě i dál bude; členské státy se nejsou schopny dohodnout, který z časů by měl být ten, co bude trvat. Kdysi jsme u nás měli jednoho hlasitého odpůrce zavedení letního času, pekaře Stanislava Pecku, ale ten zemřel v roce 2009 a od té doby nikdo jeho štafetu nepřevzal. Letní čas u nás byl zaveden v roce 1979. Poprvé ale platil prý už za Rakouska-Uherska, pak za protektorátu a udržel se až do roku 1949, kdy byl zrušen.

Pekař Pecka proti změně času na letní protestoval v dobách totality. Svými výhradami atakoval představitele moci už v roce 1981. Psal premiéru Štrougalovi i prezidentu Husákovi. Tehdy byl protest proti rozhodnutí komunistické strany a vlády, jakkoliv šlo jen o letní čas, odvážný čin.

Když pominu společenství kolem Charty 77, které se vůči moci vymezovalo v mnohem zásadnějších věcech a často bylo za svou odvahu tvrdě zkoušeno vězněním, nucením k vystěhování anebo podřadnými, málo placenými pracemi na okraji společnosti a trestem na dětech, kterým byla odpírána možnost studia, většina národa mlčela. Málokdo byl ochotný nést takové následky, když přece „člověk sám stejně nic nezmůže“, jak tehdy ona většina své tiché přitakávání režimu hájila.

Teď je všechno jinak.

Máme už třicátý druhý rok svobodu a za veřejné protestní postoje nikomu nic vážného nehrozí. Naše posttotalitní společnost se velmi rychle smířila se spoustou zákazů, příkazů a omezení – a ani nehlesla. Anebo hlesla a ztichla. Třeba povinné pásy v autech, přednost chodců na přechodech, zákaz telefonování za jízdy bez handsfree, povinné přezutí z letních gum na zimní, zákaz kouření v hospodách, který se před svou platností zdál být spoustě lidí absolutně zničující, a nebyl, ani trochu, naopak. Hospody ožily i těmi, kdo do nich kvůli kouření léta nechodili.