Veselé léto

Před brdským hostincem U Zrzavého paviána se vždycky srazí nějací cyklisté, a když náhodou sedí u jednoho stolu… „Ale máte pěknou silničku,“ řekla jsem vypravěči manželské diskuse, „takže už asi máte i hrob, ne?“ „Jo. A musím si ho chodit udržovat, sekat. Někdy už mi to tak leze krkem, že bych v něm radši ležel.“

„Já bych chtěl ležet ve Svatým Janu pod Skalou,“ řekl zasněně kamarád silničkáře, který však přesedlal na elektrokolo. „Já už jsem v Jánu dokonce málem ležel, když mě tam u hřbitovní zdi srazilo auto. Hlava na maděru; helmu jsem měl doma na skříni. Byl jsem v bezvědomí, krvácel do mozku, zachraňoval mě vrtulník, a já o tom neměl ani páru! Letět vrtulníkem, to byl vždycky můj sen. Proč jsem si to nemohl aspoň trochu užít? To je fakt smůla.“

„Jste živej…“ řekla jsem. „A tlustej, protože jezdím na elektrice,“ pokračoval muž v hovoru nad segedínem se šesti. „Když teď jedu přes Svatej Jan, u hřbitova se zastavím a zaklepu si na helmu, jo, už ji mám na hlavě pokaždý, manželka na to dohlíží – a má recht. Moc by se mi líbilo bejt tam pochovanej.“

„A nebylo by vám to už jedno?“ zeptala jsem se. „Ne, ne, mně na hrobě záleží. Já chci vědět, že je to kolem krásný – a tam to krásný je.“ Můj cyklista, starosta ze Svatého Jana, se tiše tetelil blahem. O svém postavení nejdřív skromně mlčel. „Musím zjistit,“ pokračoval elektrokolař, „jak by se to dalo zařídit.“

To už můj cyklista nevydržel: „Kupte si u nás hrob.“ A hned začal vyprávět o cestovateli Mílovi Urbanovi, autorovi báječné knížky Nesmrtelných 12 HP, která popisuje jeho dobrodružnou cestu Praha – New York – Aljaška. V roce 1978 si cestu doslova vyvzdoroval na komunistickém režimu a uskutečnil automobilem Tatra z roku 1930! Tenhle Míla měl v Jánu chatu a koupil si tam i hrob. Dal do něj lahev fernetu a každý rok, který tam lahev přečkala, aniž by musela uvolnit místo urně, ji s kamarády vesele vypil a nahradil novou. Až jednou…

•••