Olympiáda!

Začínám psát svůj fejeton v den zahájení her. Vyjde ale den po jejich skončení. Kolik šťastných momentů, ale i sportovních tragédií se mezitím udá? Kolik rekordů padne? Kolik účastníků bude jásat? A kolik se hrami propláče? Nebo provzteká bezmocí v izolaci kvůli covidu, mimo jakoukoliv možnost zúročit to, na co trénovali.

Ano, miluju jásání z výhry i napětí z boje. Já u televize křičím, zakrývám si oči, zacpávám uši, honem odcházím a koukám zpoza rohu a zase křičím a naše štěně, co má za sebou teprve jediné mistrovství Evropy ve fotbale, je vyplašené, štěká a pak se taky raduje; doma je od třiadvacátého července blázinec.

Já olympijské hry miluju. Miluju všechny velké sportovní události, ne, u nás se s mužem u televize nehádáme, díváme se na fotbaly, hokeje, lyžování, přenosy z Tour de France, atletické závody. Jsem šťastná, že se olympiáda koná, jakkoliv je kvůli stále úřadujícímu covidu-19 divná. Jsem šťastná, i když prožívám smůlu a neštěstí našich plážových volejbalistek a volejbalistů, kteří v Tokiu skončili dřív, než začali – bez vlastního přičinění.

Jak jim asi je? Dá se vůbec nějak napravit fakt, že pět let trénujete na největší sportovní svátek, odkládáte kvůli tomu rodičovství, dřete a dřete, a pak vás Český olympijský výbor přepraví na hry speciálním letadlem s nakaženým pasažérem (ať to byl kdokoli) a vyřadí vás ze hry?! To je nespravedlivé. A nehorázné.

Ale zpět k zahájení olympijských her. Musím přiznat, že se mi kostýmy pro naše olympioniky nejdřív nelíbily. Jako by měly reprezentovat Rakousko. Nebo Rakousko-Uhersko? Ale při jejich premiéře na ceremoniálu mi přišly docela fajn. Asi nejvíc se mi líbily červené boty, ale červené boty měli i Makedonci a ti šli v průvodu před námi. (Japonská abeceda je poskládaná v jiném sledu, a tak za sebou šly země v pro nás úplně nelogickém pořadí.)