Po přeslici. Déjà vu

Být předveden chtěl tehdy málokdo; moc Státní bezpečnosti byla nekonečná a pomsta za vzpurnost tvrdá a navždy. I samotný výslech znamenal pro vyslýchaného obrovský strach a velké nervy z toho, co na něho vyšetřovatelé Státní bezpečnosti vymyslí, aby ho chytili do pasti.

V bodu jedna paragrafu 19 stálo: Příslušníci Sboru národní bezpečnosti jsou oprávněni požadovat potřebné vysvětlení od každého, kdo může přispět k objasnění skutečností důležitých pro zjištění trestného činu, přečinu nebo přestupku a jejich pachatele, jakož i pro vypátrání hledaných nebo pohřešovaných osob a věcí; za tím účelem jsou oprávněni ho vyzvat, aby se ve stanovenou dobu dostavil k určenému útvaru Sboru národní bezpečnosti.

Na výsleších, které se v Praze konaly především v Bartolomějské nebo v „kachlíkárně“ na Letné, si vás dva, tři i čtyři příslušníci StB vychutnávali. Když byli čtyři, dva byli hodní a málem soucitní, dva zlí. Ti hodní domlouvali, slibovali, nabízeli výhody. Mně třeba možnost studovat na vysoké škole nebo hrát divadlo v jakémkoliv souboru, který si vyberu. Věděli, kam svůj handl se ctí směřovat. Pilně chodili ty školy i divadla před mým přijetím varovat. (Bylo mi dvacet a po ničem jiném než studiu herectví nebo hraní v divadle, třeba jen amatérském, jsem netoužila.)

V bodu 2 paragrafu 19 stálo: Každý je povinen výzvě podle předchozího odstavce vyhovět. Zlí vydírali. Pokud ani to nezabralo a výslech se bez výsledku protáhl do noci, vyšetřovatelé byli zuřiví, všichni. Ne, nikdy mě nikdo z nich neuhodil. Ale když vám před půlnocí řeknou, že pokud nezačnete spolupracovat, tak se může stát, že vás po opuštění budovy někdo přepadne, je to těžké. Jo, měla jsem strašný strach. A nejvíc, že nevydržím ve zkoušce nervů a odolnosti, která se nedala nikde natrénovat.

Kapitán Čermák, který mě měl na starosti (po roce 1989 jsem v Cibulkových seznamech zjistila, že se tak v civilu nejmenoval), se nikdy na „skutečnosti důležité pro zjištění trestného činu, přečinu nebo přestupku“ nezeptal. Ani to nešlo. Podpis Charty 77 nebyl trestný čin. Charta 77 požadovala dodržování helsinských dohod, k nimž se socialistické Československo zavázalo; nemohla být pokládána za něco trestného. Ale i tak se kapitán Čermák v osmdesátých letech usilovně snažil ztrpčovat mi život, aby mě donutil k vystěhování.