Silnice a silnička

Pustila jsem si rádio, Dvojku, kterou ráno ráda poslouchám. Moderátor tam vesele a mile s kýmsi konverzoval. Byla to žena, která slavila narozeniny a on jí k nim přál. Mluvili spolu samozřejmě o koronaviru a o tom, jak a jestli ženě, divadelní režisérce, zkomplikoval práci. Vnímala jsem jejich hovor na půl ucha. Ale najednou jako by mi do těla pustili elektrický proud. Srdce se mi na vteřinu zastavilo, aby se vzápětí překotně rozbouchalo. Vyskočila jsem z postele a vzrušeně hovor doposlouchala.

Režisérce přerušil koronavirus práci na Felliniho Silnici. Chystá velmi komorní představení jen pro pět herců, ano, skutečně jen pro tak málo herců, s Bárou Hrzánovou v hlavní roli! Stála jsem uprostřed pokoje a myslela jsem, že se mi rozčilením rozskočí srdce, protože v celém tom hovoru nezaznělo, že jsem tu komorní divadelní verzi Silnice podle Felliniho filmu napsala já.

Když rozhovor skončil a já byla schopna najít v mobilu číslo Báry Hrzánové, zavolala jsem jí. Byla to ona, komu jsem podvakrát své divadelní adaptace Felliniho Silnice nabídla (napsala jsem jednu velmi komorní a jednu velkou pro víc herců). Poprvé jsem jí Silnici nabídla sama od sebe, podruhé, před nějakým tím rokem, si ode mě obě mé verze vyžádala sama.

Byla jsem přesvědčená, že by Bára byla, že Bára Hrzánová bude fantastická Gelsomina! Je to skvělá herečka a má v sobě přesně ten mix komiky a tragiky, který je pro roli Gelsominy třeba. Dohodly jsme se spolu, že bude Silnici divadlům, s nimiž spolupracuje, sama nabízet a že to třeba jednou vyjde. (Ale ano, jednou jsem se dočkala, moje „velká“ Silnice měla v roce 2007 premiéru v Hradci Králové a byla nádherná.)

Felliniho La Strada! Ten film jsem milovala od prvního zhlédnutí. Silnice je silný příběh o tulácích, Gelsomině a Zampanovi, kteří k sobě hledají cestu, každý po svém. Je to taky příběh o lásce. A o neschopnosti lásky. Ale i o tom, že když láska vznikne, neztratí se, pořád někde na světě je.