Po přeslici: Drž hubu a plav!

První jarní den byl návratem zimy. Probudili jsme se do zasněžené krajiny, ptáčci, ještě včera v slunci a nebývalém teple krásně prozpěvující, po ránu ztichli. Skoro se zdá být v logice věci, že první jarní den byl sněhový i tam, kde celou zimu žádná vločka nevydržela; vždyť letos zima probíhala ve znamení jara.

Ještě to nebyl ani týden, kdy vyhlásili omezení vycházení. Teď v dubnu už budeme vědět, jestli přinesl zpomalení nárůstu počtu nemocných tak, aby ti, kteří onemocněli těžce, měli veškerou zdravotní péči. Kdyby bylo těžce nemocných moc naráz…!

Chci, aby byl můj text pozitivní.

Proto budu psát o tom, co je na téhle době pěkné, dokonce krásné. Ano, je krásné, jak se lidé semkli. Ne všichni, ale jistě většina. Nedostatek ochranných prostředků začali s ohromným nasazením řešit sami. Každý, kdo mohl, šil roušky. A rozdával je své rodině, přátelům, kolegům v práci, seniorům, a dokonce i sestřičkám v nemocnicích a policistům ve službě.

Na fejsbuku je přehlídka lidové tvořivosti; roušky jsou barevné, veselé, vtipné. A přitom plní svůj účel: zabránit těm, co v sobě mají vir, šířit ho dál. Nakonec, je přece mnohem jednodušší a ekologičtější mít látkovou roušku, která se dá vyprat, vyžehlit a zase použít, než čekat na roušku na jedno použití od státu. Škoda, že jsme je nezačali nosit hned. Skvělé je, že jsme ostych překonali, i když mnozí k tomu potřebovali státní nařízení.