Po přeslici: Hlas lidu

Zvláštní je, že se hlasem lidu ohání naše demokratická společnost a její svobodně zvolení představitelé v nejrůznějších mocenských pozicích i dnes. Přitom to jsou oni, kdo by měli uplatňovat, vymáhat a sami dodržovat právo ve všech sférách našeho života a něco tak vágního jako hlas lidu by je z téhle cesty neměl svést.

Hlas lidu, alibistický argument s nulovou vypovídací hodnotou, začíná konat své dílo nenápadně. Jeho důsledky jsou ale fatální. Psala jsem tu vloni v květnu fejeton s titulem Praha!, o tom, jak v našem hlavním městě chybí moderní, nadčasová, odvážná architektura. Stavby, které ji naplňují a jež vznikly po roce ’89, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Napsala jsem tehdy, že Praha je skanzen, muzeum.

Mezitím se hnuly ledy a na veřejnost se dostaly nekonvenční a krásné architektonické projekty, které by Prahu začaly vracet do současného světa. Tím prvním je úžasný návrh architektky Evy Jiřičné. Jsou to tři kulaté výškové budovy, které by měly vzniknout na místě žižkovského Telecomu.

Návrh vyhrál v mezinárodní architektonické soutěži, kterou na vlastní náklady uspořádal developer Central Group a účastnila se jí i světová jména architektury. Zadání soutěže developer bohužel předem nekonzultoval s městem ani urbanisty z IPR, tedy Institutu plánování a rozvoje Prahy, a tak je možné, dokonce pravděpodobné, že z něho nic nebude.

V zadání soutěže bylo vytvořit rezidence až do výše sto metrů, přestože takovou výšku územní plán neumožňuje. Proč vlastně? Vždyť Žižkovská věž je vysoká 216 metrů! Proč k ní nemůžou přibýt další vysoké stavby, jakkoliv jsou v porovnání s věží mnohem nižší? Proč metropolitní plán v téhle lokalitě počítá zatím jen s maximální výškou budov do dvaceti podlaží?