Kdyby…

Dům leží v Sofii, hlavním městě Bulharska, v ulici se zvláštním jménem Krakra. Ve dvacátých letech minulého století ho zakoupili Češi (a Slováci), pro které se stalo Bulharsko novým domovem. Tehdy ho nazvali Československý národní dům T. G. Masaryka.

Češi sem přicházeli už od šedesátých let 19. století, kdy se Bulharsko vymanilo z turecké nadvlády a zvalo do své země všechny, kteří by ji pozvedli a pomohli z ní vybudovat moderní stát. Přicházeli sem učitelé, inženýři, řemeslníci, archeologové i hudebníci. Koncem 19. století byli téměř všichni vojenští kapelníci Češi a česká hudební tradice prý velmi ovlivnila bulharské skladatele.

I můj pradědeček z maminčiny strany, Jindřich Spousta, byl důstojník bulharské armády a kapelník posádkové hudby. Jako violoncellista byl dokonce člen carského kvarteta! Druhý pradědeček, Otakar Corna, zase uměl řemeslo a v Sofii, kam přišel se ženou a čtyřmi malými dětmi, založil s bulharským partnerem firmu na kotle a ústřední topení. A protože Češi se v nové vlasti sdružovali stále víc, bylo jen otázkou času, kdy se zmůžou na koupi domu pro společné setkávání, ale i českou školu a jednotu Sokola, které založili taky.

Je říjen 2019 a já stojím v ulici Krakra před domem, v němž se při nácviku na všesokolský slet v Praze, kam se sofijští sokolové v roce 1926 chystali, babička s dědou seznámili. Dovnitř jsem se nedostala. Mají tam snad stále být dokumenty i se jmény mých prarodičů a možná i maminky, taky členky Sokola, ale i tak jsem se cítila zvláštně. Smutně a krásně zároveň.

Jako by bylo nějak předurčeno, že mi vyjde v bulharštině román Rok kohouta (Godinata na petela) měsíc a kus poté, co maminka umřela. Že mě právě teď do Sofie nakladatelství Perseus pozve a na mém pobytu se bude podílet České centrum v Sofii, které se stále menším počtem členů „ eskoslovenského klubu T.G Masaryka“, jak je bez prvního písmenka bývalý národní dům na ceduli u vchodu nazván, spolupracuje.