Po přeslici: Váha podpisu

U Bendů byly návštěvní dny, co pamatuju, i když se nejmenovaly Salón. Chodili jsme k nim v době, kdy arogance (komunistické) moci nabrala po zveřejnění Charty 77 na obrátkách. Tehdy byly pronásledování a tlak StB na její signatáře enormní. Ke Kamile jsme chodili dokonce, i když její muž seděl za své „protistátní“ aktivity čtyři roky v kriminále. A pozor! Kamila měla v té době už pět dětí, převážně malých. (Šesté se narodilo po manželově propuštění.)

Info pro neznalé: Charta 77 vznikla jako protest proti nedodržování základních lidských práv a svobod v totalitním Československu. Její autoři i lidé, kteří prohlášení podepsali, byli různé víry a různých profesí. Tvořili neformální opoziční skupinu, jež stála v čele protirežimního odporu. Lidí, kteří se nebáli zapojit do protikomunistického odporu, bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století málo. Podepsat Chartu znamenalo pro signatáře i jejich rodiny vystavení se otevřené i skryté šikaně státní moci. Zastrašování, vyhazovy ze zaměstnání, výslechy, sledování, domovní prohlídky, nátlak k vystěhování do ciziny, věznění. Vydírání přes děti, které se pro postoje svých rodičů nesměly vzdělávat podle svého talentu.

Chartisté ztratili vnější svobodu, profesi a mnohé přátele, kteří měli strach ze styků s nimi. Ztratili v kriminálech a při těžkých dělnických pracích zdraví. Vydržet v odporu bylo těžké. Když tlak přesáhl mez únosnosti, někteří signatáři odešli do ciziny. Mnozí zůstali navzdory všemu; k nim patřili i Bendovi. Jen jeden svůj podpis odvolal.

V letošním zářijovém Salónu vyprávěl o své cestě životem docent PhDr. Zdeněk Pinc, pedagog, filozof, publicista, chovatel exotického ptactva a signatář Charty 77. Jeho podpis Charty byl odvážnější o fakt, že tento muž chodí jen velmi ztěžka o berlích; následky dětské obrny, kterou jako chlapec onemocněl. Nemyslete si, že byli k takto fyzicky hendikepovanému člověku fízlové, mající na práci lámání charakterů, ohleduplnější. Nebyli. Panu Pincovi umožnili pracovat (v podřadném) zaměstnání pouze v místě, které bylo od veřejné dopravy vzdálené dva a půl kilometru. A tak se tento muž musel každý všední den bolestivě plahočit o berlích tam a zpátky. Takové nenápadné mučeníčko…

Když nám hodně zeširoka vyprávěl svou story, řekl, myslím, velmi zajímavý názor. Dnešní mladé generaci chybí jakýsi společný iniciační moment. Vzájemný prožitek zásadního významu, který by je spojil v hluboké zkušenosti. Jemu se tyto momenty staly v životě hned dvakrát. Jako třiadvacetiletý, ve studentském hnutí aktivní student zažil okupaci naší země v roce 1968. Okupace cizími vojsky nejdřív národ vypjala ke statečnosti a sjednotila, ale později, právě za dlouhé doby normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech, ho až na výjimky těžce morálně rozložila. Pak přišla sametová revoluce v roce 1989 – a ta byla dalším zásadním společným prožitkem.