Po přeslici: Happy end

Červená kopírovala terén, jejž dobře znal, a právě proto si teď, v totální tmě, zapnul na řídítkách světlo. Jeho kužel osvětlil zleva kopec porostlý stromy, zprava nic. Tam je čtyřmetrová rokle, v níž leží popadané kmeny, které bouřky vyvrátily, a on je kdysi, ještě jako prostý občan a obyvatel obce, ze závalu cesty v dobrém skutku vyřezal.

Tehdy v rokli ležel i on. Letěl tam po zádech s (běžící) motorovou pilou v rukou (měl starý model bez brzdy), neboť si, jak až v letu pochopil, pod sebou řezal větev. V jeho případě to byl kmen zaklíněný do jiného. Když kmen přeřízl, síla, kterou tím uvolnil, ho vystřelila do vzduchu. Salto do rokle mohlo být jeho poslední. Ale nebylo.

Čas od času tam spadne i teď, kdy se stal v obci (uvolněným) starostou a domů z úřadu, z údolí na kopec, se vrací pozdě v noci. Teď padá do rokle pro změnu s kolem, když mu na mokrém kořeni nečekaně podklouzne. Padá, aniž by se zmohl na záchranu. Tretry má zaklapnuté do pedálů a nikdy se mu je ve vteřině pádu nepodaří vyklapnout, aby chytil balanc. Padá a věří, že se, jako už párkrát, nezahákne rámem za křoví a nezůstane v rokli viset hlavou dolů. Doufá, že ho nikdo nevidí. (Ach, ta cykločest!) Ale kdo by chodil o půlnoci pustým lesem, aby se dočkal starostova pádu? (Radši pošle udání.)

Upřímně: červená domů vede jen způli. Po chvíli míří k poutnímu místu U Dubu, kterému by se mohl vyhnout a jet cestou kratší a rychlejší. Ale proč by to dělal, když ho doma nikdo nečeká? (Manželka mu zdrhla do města. Přírody a samoty v lese má prý dost.) U Dubu postavily Lesy ČR dřevěný altán a on k tomu místu, ještě jako prostý občan a obyvatel obce, založil Dubovou kroniku. Léta ji obnovuje. Číst v kronice se stalo jeho srdeční záležitostí. Závislostí. Ať jde, nebo jede na úřad či z úřadu kdykoliv, vždycky se tam zastaví. Vydýchá se, spočine a rozechvěle čte vzkazy poutníků. Však se ho teď jako starosty obce, kam dub s altánem patří, týkají tím víc.

Vzkazy bývají plné obdivu k nádhernému místu v lůně přírody (manželka promine). Jenže se vždycky najde někdo, jehož názor začíná i končí u kosočtverce. Počmárá jimi spoustu stránek, které on přitom vlastnoručně a s láskou očísloval – a starosta pak prožívá těžký vnitřní boj. Má kosočtverce v kronice nechat? Má je vytrhnout? Kam až sahá svoboda projevu, kterou sám bezmezně vyznává? Píča je přece taky názor! Ale když je jich třicet, je to ještě názor, anebo jen zlovůle?