Po přeslici: Čas ženy

Je to teď zvláštní doba. Daří se nám skvěle – alespoň tak se mi to zdá, když jezdím (vlakem) za čtenáři po českých městech anebo o víkendech na kole po venkově a rozhlížím se kolem. Odevšad dýchá blahobyt, jakkoliv jsme se stále jen málo přiblížili k dávné metě mnohých, kterou je německý plat a německá životní úroveň.

Naše města jsou čistá, pěkná, zářivá. Teď v létě vyzdobená kytkami; je v nich radost pobýt. Na náměstích je nejmíň jedna kavárna s dobrou kávou, leckde vyřešili i parkování aut tak, že historické centrum nevypadá jako jedno velké parkoviště. Domy jsou zrekonstruované a chodníky bezpečné. Připadá nám to normální. Třeba v kolumbijském hlavním městě Bogotě, ale i v nedaleké Bucaramanze, musíte být i při chůzi po chodníku stále ve střehu. Díry střídají výmoly a výmoly uvolněné, vykopnuté nebo chybějící dlaždice, utržené obrubníky…

I na českém venkově už málokde uvidíte otlučenou ruinu s nastřádaným harampádím kolem, jak bývalo zvykem. Rodinné domy jsou opravené a ty nové, které se kolem obcí a měst množí geometrickou řadou, jsou sice často nevkusné a předimenzované – jedna obvyklá rodina se dvěma dětmi je těžko zaplní –, zato přímo luxusní. Ať se přihlásí, kdo tam nemá na zahradě bazén.

Daří se nám skvěle. Věk se rapidně prodlužuje, a než nastoupí skutečné stáří s bezmocí, máme spoustu času na to, abychom se nechali opít rohlíkem – možná by bylo namístě napsat – abychom si nechali zacpat pusu koblihou. Anebo abychom byli nespokojení.

Já jsem nespokojená. Obzvlášť teď, když vidím, jak programově promarňujeme to dobré, k čemu jsme se v době svobody a demokracie dopracovali.