Po přeslici XXV. Ježíškovy pecky

První dárek byla návštěva výstavy Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně, kterou uspořádala Národní galerie a jež 20. ledna končí. (Ano, spěchejte na ni, prodloužena nebude, stěhuje se do Helsinek.) Taková radost z výborně připravené výstavy, radost z obrazů, skvěle vybraných a poskládaných, ukazujících cestu od prvního obrázku – firemního štítu J. Šišky, hotovitele všech druhů postrojů na koně – přes symbolistní počátky, expresionistické portréty (ty se mi asi líbily nejvíc), zářivou barevnou abstrakci až k mašinismu a abstrakci geometrické.

Kupkův talent, jeho duchovnost, nekonečné hledání stále jiného, nového způsobu vyjadřování, touha neustrnout, posunout se dál i za cenu toho, že měl ke konci života pocit, že nikam nepatří, že je sám. Být sám… Jestli právě tohle není osud a výsada výjimečných umělců? Jestli právě tudy nevede cesta k velikosti? Nesmrtelnosti.

Druhým dárkem byl film Roma mexického oscarového režiséra Alfonsa Cuaróna, jeho prý nejosobnější projekt. To já nemůžu posoudit, protože Roma je první film, který jsem od něho viděla.

Zpočátku chce jeho sledování hodně trpělivosti. Přiznávám, že jsem chvílemi dokonce bojovala se spánkem. Tempo filmu je dlouho pomalé a děj nejdřív jakoby o ničem. Silně se to zvrtne. Příběh, odehrávající se (především) ve čtvrti Roma v Mexico City v sedmdesátých letech, se rozběhne do dvou linií, i když tou hlavní je osud služky Cleo ve velké rodině, z níž odchází muž, táta čtyř dětí. Do banálního, protože tisíckrát vyprávěného příběhu zneuctěné služky je divák vtažen neskutečnou silou, ani neví kdy.

Hodnou, tichou, neprůbojnou, naivní a věrnou holku z vesnice to semele, ale nezničí. A v ohromném dramatickém finále, ve kterém málem nedýcháte, je z ní silná žena. Režisér Cuarón si sám napsal scénář, a dokonce stál i za kamerou, to všechno se mu výborně povedlo.