Po přeslici XIX: Tajemství na Vltavě

Přes rok je to tu pusté a kromě labutí i neladné. Cirkusovou atmosférou tohle místo zkrásnělo. Ožilo. Kromě sila a šapitó a různých hezkých stánků a stožárů s vlaječkami bylo u mostu vystavěné několikastupňové hlediště z dřevěných palet. Směrovalo pohledy diváků nejen k Vltavě s Tajemstvím, labutěmi a celým tím kouzelným panoramatem Prahy s Vyšehradem a ohromně fotogenickým železničním mostem. (Mimochodem, proběhlo nedávno médii, že se most nebude opravovat, ale rovnou se zbourá, což snad už neplatí.) Taky k hrazdě, z níž viselo lano, a vedle byla ukotvena kovová tyč. Tam předváděli své kousky nejmladší účastníci Areny, absolventi cirkusové školy FLIC z Turína.

Plni radosti, energie, ale i modřin tu zabavovali diváky, čekající na představení jinde, anebo je lákali na to své, nazvané Alea, které se dávalo na lodi. Byl to sled milých, svižných a vtipných skečů, které spolu souvisely právě tím nakažlivě radostným nasazením mladých nadšenců, ještě nesemletých nutností obživy, zraněními anebo jen tíhou života a světa. V programu jsem se dočetla, že představení jim pomohl vytvořit Roberto Magro, jeden z nejvyhledávanějších lektorů, učitelů a režisérů světa nového cirkusu.

Já si při jejich produkci zavzpomínala na našeho Ctibora Turbu, mima, scenáristu a režiséra, který by pro ně možná vymyslel něco navíc, co ze sledu milých veselých gagů udělá silný příběh. A možná taky ne, nevím. Jakékoliv představení nového cirkusu ve mně vyvolá vzpomínky na Turbův Cirkus Alfred, což byl v době normalizace počin neskutečně svobodný, chytrý a v mé paměti i geniální. A i pozdější občasní následovníci Alfreda, které Turba vedl, byli skvělí.

Představení Alea, jakkoliv mu vlastně chyběl konec, mě stejně potěšilo. Víc než L’Absolu Borise Gibé, unikátního, metafyzického cirkusu o vztahu člověka a přírody, jak je napsáno v programu. To se odehrávalo v silu, kde jsme my, diváci, seděli po jednom šikmo po obvodu toho zvláštního prostoru a já byla moc ráda, že nám bylo před vstupem řečeno, že kdo má závrať, má jít až nakonec, aby seděl dole. Mám totiž i klaustrofobii…

Bylo ohromně zajímavé vidět, co všechno Gibé vymyslel a zrealizoval, aby nás provázel svým temným příběhem člověka, ale já se s jeho výkladem života jako sledu utrpení, osamění, bolesti a prázdnoty míjela. I když hmota, v níž plaval, v níž se ztrácel a zas se ztěžka objevoval, aby se mohl nadechnout, byla doslova démonická. (Strašně by mě zajímalo, jak na tu sypkou umělou šedou kaši, která se přes něho přelévala, aby ho zas někde vyvrhla, Gibé přišel a jestli se v ní fakt docela nedusil.)