Po přeslici XVIII. Vlevo! (radši vpravo…)

Vilém šlápnul do pedálů a vyrazil. A my, jeho patnáct následovníků, kteří jsme byli o patnáct, dvacet, ale i pětadvacet let starší než náš průvodce, jsme hned první minutu pochopili, že s ním žádná zívačka nebude. Že se na herkách z půjčovny, co nemají ani odpružené vidlice, natož odpružené rámy, bude jezdit pěkně svižným tempem cik cak po městě, svačinky budou až těsně před omdlením a čurpauzy až těsně před katastrofou: Londýn na kole!

…

Nová a do počátku května tohoto roku ještě nevyzkoušená nabídka cestovní kanceláře Adventura. Superadrenalinový zážitek už proto, že se ve Spojeném království, a tedy i v Londýně, jezdí vlevo. A brzdy na biku jsou mimochodem taky opačně; přední se mačká vpravo a zadní vlevo. Kdo na to na chvíli zapomene a nebrzdí oběma, přeletí přes řídítka a vyválí se na zemi před Buckinghamským palácem, a dokonce přímo před policajtem, jako když luskne prstem. Díky neplánované pauze na uklidněnou a na ošetření rozbitého kolena – kdo si v pětašedesáti rozbije při pádu z kola na asfalt pouze koleno, ten je, Pavle, velký frajer – jsme se za chvíli nečekaně přimotali k průvodu uniformovaných královských papalášů na koních. Takže se nám to zdržení královsky vyplatilo.

Zajímavé je, že to jde: změnit desítky let zažité stereotypy a návyky v hlavě a začít jezdit… V protisměru! Londýn je protkaný cyklopruhy a cyklostezkami a řidiči cyklisty docela respektují. Až na jednu výjimku, kdy na náš peloton už zdálky šíleně troubil chlapík na malé motorce a fakt nezastavil, takže jsme se spolu zrovna my dva málem srazili (a mohlo být na světě o jednu fejetonistku míň). Chlap měl sice přednost, ale při troše dobré vůle mohl nechat naši cyklogrupu přejet křižovatku vcelku, jako všichni řidiči předtím i potom. Až na tuhle výjimku jsem se v Londýně (na rozdíl od Prahy) na kole nebála.

Náš průvodce Vilém, který tu několik let žil, nám uměl najít alternativní, tiché a krásné trasy městem všude, kde to jen šlo. Takže jsme za ty čtyři dny ježdění na kole od rána do večera viděli nejen nejdůležitější londýnské památky – že pojedu na biku přes Tower Bridge, to by mě ve snu nenapadlo –, ale i spoustu úžasných míst, kam bychom to po svých nestihli. Třeba Abbey Road!

Projížděli jsme čtvrtěmi jako z dob Charlese Dickense, jeli kolem kanálů připomínajících Nizozemsko i Benátky, svištěli jsme bývalými doky, kde se lidé opalovali na březích a molech a skákali šipky do vody jako v nejparnějším létě na jihu u moře. Tlačili jsme kola tunelem pro pěší pod Temží – mě, starou klaustrofobičku, zachránilo, že jsem dolů sjela výtahem a neviděla, kolik pater se muselo sejít – abychom se vynořili v Greenwichi a dojeli na nultý poledník. Tam, na louce v trávě, kousek od místa, od kterého se počítá zeměpisná délka, nám Vilém četl všechno možné o historii míst, která jsme ten den projeli. Při tom se taaak krááásně usínalo.