Po přeslici XVII. Vlakem do světa

Rozhodli se, že pojedou na víkendový výlet do Drážďan. Koupili si v předstihu v e-shopu Českých drah docela drahé jízdenky na vlak (byly drahé, i když měli In Karty), protože v autobusu to není pohodlné a v autě se za jízdy ukrutně hádají; on si za volantem prohlíží krajinu anebo usíná, ona z toho šílí anebo omdlívá. Při nákupu zaškrtli automatickou rezervaci místa i políčko s informační SMS o svém spoji, aby se s předstihem dozvěděli, kdyby se stalo něco nenadálého. Měli ji dostat třicet minut před odjezdem.

…

Jednu jarní sobotu se spolu slavnostně vypravili na pražské Hlavní nádraží, odkud jel do Drážďan rychlík v přívětivou dopolední hodinu. Jak je na tomhle nádraží zvykem, číslo nástupiště, kam měl vlak jedoucí z Budapešti přes Drážďany až do Hamburku přijet, se ne a ne zobrazit.

(Pisatelce těchto řádků, trpící cestovní horečkou, se nejednou stalo, že se číslo nástupiště toho kterého — především projíždějícího mezinárodního — vlaku objevilo na tabuli v hale nejvýznamnějšího pražského nádraží až necelých pět minut před jeho odjezdem! Jako by chtěli zaměstnanci Hlavního nádraží testovat, kolik toho cestující vydrží. Nebo skutečně do poslední chvíle netuší, na jaké nástupiště a kterou kolej přijíždějící vlak pošlou? Jak to, že v Německu to vědí a vlaky jezdí na jasně daná a ve všech, i tištěných, informacích oznámená nástupiště – a funguje to?)

Nakonec na ně – jeho, ji a dav napjatých čekatelů ze všech koutů světa – zasvítilo deset minut před odjezdem. Masa cestujících vyrazila. Ti, co měli kufry, kočárky, děti i pejsky a neuměli či nechtěli požádat cizí lidi o pomoc, si při cestě úzkými jezdicími schody nahoru na 2. nástupiště užili adrenalin. Pokud chtěli držet děti a kočárky, jakože chtěli, kufry se jim buď vůbec na schody umístit nepodařilo, nebo se to podařilo tak, že se cestou skutálely dolů a tam sebou nebezpečně házely… Nástupiště se přesto brzy zaplnilo. Divné bylo, že tam na ceduli žádná informace o vlaku, cílové destinaci a času odjezdu, případně zpoždění, nesvítila. (I to už pisatelka na Hlavním nádraží zažila.)