Po přeslici XVI. Jaro! Příroda! Fuj!

Stmívalo se. Do vlahého jarního podvečera v přísně chráněné národní přírodní rezervaci, kde celý den z protější stráně zněly pily lesních dělníků a motory jejich obřích strojů na přibližování vytěženého dřeva, zpíval své jarní árie kos. Z podkroví domku v ulici u lesa se do líbezného kosího zpěvu nepříjemně vlamoval řev špatně naladěného, na plné pecky puštěného rádia. Uječený a vlezlý moderátor uječené a vlezlé stanice vytruboval cosi do éteru. Pak spustila uječená a vlezlá muzika. Dum, dum, dum, duněly z domku nepříjemně basy až daleko ven, na blátivou lesní ulici. „Blbci!“ řekl by si náhodný kolemjdoucí milovník přírody, kdyby tudy nějaký šel.

…

Původně v domku bydlela pětičlenná rodina. Děti už z hnízda vylétly, a tak tu žijí jen dva, on a ona, postarší manželé, co by si už sakra nemuseli doma dělat každý večer diskotéku. Přesto teď zjara duní jejich domek za smívání tak, že v něm ani manželka, a dokonce ani manžel nemůžou vydržet. Stojí pak venku na terase, a dokud nepadne tma, hledí jako zhypnotizovaní nahoru na jižní štít svého domku. Tam, zpod nejvyšší tašky, hřebenáče, čouhá ven úzká trubka, takový s prominutím pindík. K němu manželé upírají zraky a všechny své naděje. Každý večer s napětím čekají a doufají a přejí si, přejí…

Ó, jak byli před lety naměkko, když pomalu padala tma a oni seděli na terase a viděli, jak se od jejich jižního štítu nehlučně odlepil černý stínek, jednou dvakrát jim zakroužil nad hlavami a zmizel ve tmě. Ó ano, tehdy by je doslova nadchlo, kdyby jim přišel do schránky mejl s názvem „Na půdě, tam to žije!“ anebo „Náš soused je netopýr“ z Klubu přátel netopýrů s žádostí o podporu a ochranu toho křehkého, ohroženého živočicha.

Jenže tenhle mejl jim přišel letos, v roce, kdy se manželé kvůli invazi netopýrů pod střechu jejich domku málem rozvedli. Manželka dlouho šílela, že jich tam jsou mraky a že se jich bojí; v létě to u nich na terase vypadalo za stmívání jako v Hitchcockově hororu Ptáci. Manžel si ťukal na čelo a dlouho statečně vydržel ničeho si nevšímat. Nakonec z toho byly strašlivé a nekonečné hádky. Přestaly až v lednu. To se manželovi podařilo uprosit poslední žijící, totálně vytížené pokrývače, aby k nim na střechu vlezli a přeskládali ji tak, aby se netopýří zalétávání pod ni pokud možno eliminovalo.

Leden má být čas, kdy se smí narušit letní stanoviště zákonem přísně chráněných netopýrů a není to trestné. Je to čas, kdy malinkaté tvorečky neohrozíte, protože ze svého letního bytu na podzim odlétli a bezpečně spí zimním spánkem v nedalekých jeskyních. Manželka sice tvrdila, že u nich pořád jsou, že je má nad oknem, že to ví. Jsou za sádrokartonem, kde cosi divného maličko prosakuje, jsou tam a někdy i piští a ona se bojí, že k ní do pokoje nějakou škvírkou propadnou a sednou jí na prsa anebo se jí zamotají do vlasů, a to bude její smrt! Manžel si zase ťukal na čelo; dramatická umělkyně.