Po přeslici XV. Pohádka o Ester

Měla jsem chuť znovu si přečíst, jak Ota Pavel ty příběhy napsal, a představovat si, o kom a co by napsal dnes. Je smutné, že právě na Zimních olympijských hrách v Innsbrucku v roce 1964 vypukla u Oty Pavla prudkým záchvatem duševní choroba, zřejmě maniodepresivní psychóza. Přestože se z ní už nikdy nevzpamatoval a ani ne za deset let v pouhých dvaačtyřiceti zemřel, napsal v té době své nejlepší věci. Třeba křehkou a dojemnou knížku povídek Smrt krásných srnců. Myslela jsem si, že je v Plné bedně šampaňského i příběh Jiřího Rašky, ale spletla jsem se. Ten vyšel jako Pohádka o Raškovi extra.

Letos je to padesát let, kdy vyhrál Jiří Raška zlatou medaili na středním můstku na olympiádě v Grenoblu. Na jeho počest a snad i pro přivolání podobného úspěchu si olympijská výprava České republiky nasadila na hlavu čepici „raškovku“ a při slavnostním zahájení XXIII. zimních olympijských her v Koreji houfně předvedla i tehdejší Raškův způsob doskoku zvaný telemark.

Je ironií osudu, že se našim skokanům na lyžích poslední léta vůbec nedaří, a nedařilo se jim ani teď. Ještě větší ironií osudu je, že právě ve dnech olympiády, kdy se v České republice na Rašku tak intenzivně vzpomíná, prodal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových pozemky pod můstky ve skokanském areálu ve Frenštátu pod Radhoštěm, nesoucím Raškovo jméno.

Vítězství! Medaile!

Jak by příběhy dnešních nejlepších sportovců Ota Pavel pojal? Jistě by psal o desce, na které nasucho doma před televizí začala před lety trénovat rychlobruslařka Martina Sáblíková. Silou vůle a taky díky tvrdohlavému trenérovi Petru Novákovi se vypracovala na stálici přivážející z olympiád i mistrovství světa medaile jako na běžícím pásu. My diváci jsme si na to tak zvykli, že nás to přestalo vzrušovat.