Po přeslici XII. Zázraky se dějí v listopadu

Mně se v Praze na Národní sedmnáctého listopadu líbilo. Líbilo se mi právě to, co se příteli svobody, jak sám sebe Václav Klaus mladší ve svém komentáři k tomuto dni nazval, nelíbilo: že to byl happening a lehká parodie. Líbilo se mi, že si to datum přivlastnili „nějací týpci a lidi s plackami, odkazujícími na současnou politickou situaci“, protože Národní si přivlastnili studenti. Totalitu sice nezažili, ale před pár lety se rozhodli, že tenhle svátek, který byl donedávna „Mezinárodní den studentstva“ a teď se jmenuje „Den boje za svobodu a demokracii“, pojmou po svém a po svém taky pojednají události a atmosféru doby před osmadvaceti lety.

•••

Vymysleli festival „Díky, že můžem – Korzo Národní“ a dali mu humor a nadhled. A já si myslím a jsem si tím jistá, že humor a nadhled a i trochu piety, která se taky konala a byla důstojná, je nejlepší způsob, jak podobné události připomenout bez moralizování a vyčpělého patosu.

My s mužem jsme se v ten podvečer na Národní opravdu radovali. Třeba když nás míjeli dva příslušníci Veřejné bezpečnosti – tak se za komoušů oficiálně nazývali policajti – ve svých hnusných zelených uniformách. Ó, já si je moc dobře pamatuju, neboť jsem je v první polovině svého života vídávala víc než často a hodně zblízka. Jeden přísně hlásil do megafonu: „Rozejděte se mi!“ Jenže ta něžná koncovka „mi“ předem anulovala jakýkoliv zlý záměr. Druhý tu a tam přetáhl kolemjdoucího jedince pendrekem, ovšem lehkým, látkovým nebo papírovým. Vlastně toho jedince tím pendrekem spíš pohladil…

Všude zářilo plno svíček a zapalovali je nejvíc mladí lidi, s trikolorou na klopě. Trikolory na klopě jsem viděla naposledy právě v roce ’89 a vážně mě to teď, v době sprostých hádek, osočování a podrazů našich politiků, dojalo. Byla tu i spousta rodin s malými dětmi a taky spousta nás, pamětníků. Všichni jsme si to užívali; Národní prostupovala silná emoce. Napadá mě, že je 17. listopad jediný svátek, kdy se na chalupě neseká tráva a nehrabe listí, že je to svátek, který lidé v naší zemi opravdu, spontánně a dobrovolně slaví. V Praze určitě.