Po přeslici X. Event v Rudolfinu
8. října 2017
Reportér 10/2017 · Číslo 38Vcházím do Galerie Rudolfinum a hned u vchodu mě zarazí rozšlapané bílé umělohmotné kuličky z polystyrenu, jako by dělníci, co hned vedle v té samé budově hlučí sbíječkami, tyhle prostory teprve dodělávali, zateplovali. Ale za chvíli zjistím, že tohle smetí je součást (anebo následek) výstavy Krištofa Kintery „Nervous Trees“.
U vchodu do sálů, kam se jde zadarmo, dostanu od milé hlídací paní sešitek s názvem „Subjektivní průvodce lesem nervózních stromů / Subjective guide through the forest of nervous trees“, a pak už je to na mně.
Hned v prvním sále, v takzvané Masarykově pracovně, leží na zemi jakoby spadlý nebo z řetězu utržený krásný lustr. Je to paradoxně jediný objektivně krásný předmět téhle výstavy, i když je tím utržením napohled znehodnocen.
Vedle lustru je objekt, který autor nazval „Disappearing“. Jakkoliv je průvodce taky v českém jazyce – dokonce je čeština na prvním místě –, názvy všech vystavených věcí jsou pouze a jenom v angličtině. „We All Want to Be Cosmopolitan“ parafrázuju, možná chybně, Kinterovy instalace, protože žádný jiný důvod anglického pojmenování bez českého ekvivalentu mě u českého výtvarníka a v pražském výstavním prostoru nenapadá.
V průvodci o Disappearingu čtu: „Toto dílo je prvním a zároveň posledním, které návštěvník při prohlídce výstavy Krištofa Kintery uvidí. Své výsadní umístění si právem zaslouží, neboť reprezentuje ve své jednoduchosti to, co je zásadní pro autorovu tvorbu: jedná se o klasickou sochu, jež je definována svým objemem, tvarem, materiálem, obrací se k neživé přírodě (evokuje horu ledu nebo sněhu) a zároveň se v ní zpřítomňuje, pozastavuje, princip sochařské práce samé – změna skupenství a transformace formy, tající sníh. A navíc kinterovsky příznačný duch ulice, urbánní estetika, špína velkoměsta – štěrk, kterým v zimě sypeme chodníky, aby neklouzaly, a který se zjara mění v překážející hromady, vlhké škraloupy a šedé kouty plné nedopalků a psích exkrementů. (V anglické verzi je bez obalu napsané dog shit – poznámka autorky.) Efemérnost existence toho teď a tady, se vším všudy.“
Dočtu, a nerozumím, ani česky. Jedno je ale jisté: ten efemérně existenciální objekt se mi ani trochu nelíbí. Kráčím dál, do sálu, kde je „Postnaturalia“. Že někoho napadne vidět v drátech a kabelech umělecký potenciál? Tohle jsou střeva našeho života, který se bez televize, počítače, notebooku a chytrého mobilu neobejde. Jeden a půl sálu drátů a kabelů je pohled děsuplný. Kolik nerozložitelného elektrosmetí jsem na téhle planetě zanechala a ještě zanechám já? Některé vykuchané ingredience jsou ale okouzlující. Vypadají křehce, jako právě odkvetlé, ochmýřené pampelišky.
Podpořte Reportér sdílením článku
Před Sametovou revolucí publikovala v samizdatu.