Po přeslici III: Z českých luhů a hájů

Dopřála jsem si nedávno zážitek a v přímém přenosu vyslechla řeč našeho prezidenta, týkající se novely zákona 114 o ochraně přírody a krajiny, jinak řečeno novely o národních parcích a především o Šumavě. Když měl prezident do sálu Sněmovny přijít, rozezněla se fanfára z Libuše. Myslela jsem, že se tahle ceremonie koná jen při navýsost slavnostních večerech na Pražském hradě. Ve Sněmovně, kde je cesta k řečnickému pultu krátká a docela obyčejná, to působilo poněkud nepatřičně, ale proti gustu…

…

Prezident začal mluvit a já musela zas a znovu obdivovat jeho skvělý řečnický projev. Jak slíbil při své inauguraci a jak nám už mnohokrát předvedl, mluvil celou dobu spatra. Mluvil, aniž by jedinkrát ztratil nit, aniž by říkal v každé druhé větě vlastně a jako by, aniž by se podíval na úplně maličký tahák. Ani jednou se nejistě nepodrbal na nose a neudělal ehm; geniální řečník!

A jak umí skloubit velké s malým. Skvělý, obdivuhodný způsob projevu však zcela zkazil jeho obsah. Ten byl přímo ukázkově štvavý, jakkoliv nám prezident ve svém inauguračním projevu slíbil i to, že bude národ spojovat. Jak rád ho rozděluje! A přímo se v tom vyžívá. O jeho vášni pro jitření emocí svědčí spousta příkladů a vlastně každý jeho projev. Proč to ten ohromně chytrý a vzdělaný člověk, náš prezident, dělá? Vždyť se tím šíleně shazuje.

Hlavním tématem jeho projevu byla, kromě zášti k některým bývalým politikům, Šumava. Shodou náhod jsem nedávno běžela na běžkách kolem pramene Vltavy, o kterém prezident, taky běžkař, ve Sněmovně mluvil. Rozvíjel kolem toho místa přímo spiklenecké teorie. Já jsem samotný pramen, údajně posunutý jinam – dle prezidentova projevu závažný fakt číslo jedna, ve sněhu neviděla.